Důvěra hřeje u srdce
Není to žádná superhvězda. Nikdo
o něm nepíše oslavné referáty. Myšlenky na reprezentační dres jsou mu vzdálené.
Ale přesto má hokejista, na něhož perfektně sedí označení „dělník ledu“,
osmadvacetiletý Václav Novák, na kontě už přes dvě stovky extraligových utkání,
dva mistrovské tituly a aktuálně návrat do „mateřského“ klubu, do Liberce.
V obnovených službách „Bílých tygrů“ ohrožuje branku soupeře
v modrobílém dresu s číslem 13. Však také „třináctku“ považuje za své
šťastné číslo, a ve Spartě ji neoblékl jen proto, že už ji tam má po dlouhá
léta předplacenou Richard Žemlička. Vyřešil to tím nejjednodušším způsobem -
„jedničku“ s „trojkou“ zkrátka prohodil. Ale za každé situace nemusí být
„třináctka“ na jeho straně, někdy se prokáže i v předurčeném smolném duchu.
Když 13. dubna roku 2000 přerušila Sparta na Lapači rozhodným způsobem sérii
pěti vsetínských titulů, a sama se pasovala za mistra extraligy, nevychutnával
si rodák z Liberce oslavné pocity jak se sluší a patří, v hokejové výzbroji.
Místo toho sledoval dramatickou bitvu v civilu a z hlediště, kam ho odsunulo
naštípnuté žebro z prvního finálového duelu v Paegas aréně. „Moc mě to tehdy mrzelo a na tribuně jsem
si připadal ještě nervóznější než na ledě. Zároveň jsem ale mohl ocenit, jak
skvěle chytal Petr Bříza, a jak bezchybně fungovala obrana, protože dva zápasy
po sobě jsme Vsetínu nepovolili ani gól! Ale já snad už předtím stačil dokázat,
že do mužstva patřím, a že jsem si titul také zasloužil,“ vzpomíná 92 kilogramů vážící forvard, který podle potřeb trenérů
pravidelně zaskakoval na libovolném útočném postu. „Nejčastěji však na levém křídle. Díky
tomu jsem neměl mnoho příležitostí, abych se pokusil skórovat. Na prvním místě
byla povinnost myslet na obranu,“ rekapituluje
Novák své již bývalé angažmá v hlavním městě, které se uzavřelo po zisku
druhého mistrovského titulu. Tentokrát s již plnohodnotnou aktivní účastí ve
finálové sérii proti Vítkovicím.
I když se ve stejnou chvíli
posunul na úkor Kladna do extraligy „jeho“ Liberec, o tom, že by se pod Ještěd
vrátil, zpočátku vůbec neuvažoval. „Chtěl
bych zůstat v Praze. Vždyť za čtyři roky jsem tady získal dva mistrovské
tituly, dvakrát skončil na druhém místě v extralize a na stříbrném
stupínku v Evropské hokejové lize,“ tvrdil na
závěrečném posezónním rautu. O pár týdnů později už bylo všechno jinak. „A nelituji. V Liberci jsem podepsal
dokonce výhodnější smlouvu, než ve Spartě. A co je nejdůležitější – trenér má
v mé schopnosti důvěru, jsem hodně na ledě, a toho si moc vážím,“ naráží Novák na občas problematickou minulost v pražském
klubu. O co se jednalo? Právě o důvěru…
Když se mužstvu nedařilo, a když bylo jediným řešením zeštíhlení
sestavy v nedobře rozehraném utkání, byl to skoro pokaždé Novák, kdo se
musel posadit na střídačku mezi náhradníky. Stalo se mu to mnohokrát – ať už
pod trenérem Výborným, tak pod Říhou či Sýkorou. Skutečnost, že si nedokázal
vybojovat pevné místo v sestavě a po boku stále stejných spoluhráčů,
považoval vždy Novák za svůj největší hokejový handicap. „Když jsem před lety odešel z Liberce
na vojnu do Dukly Tábor, navázal jsem kontakty v Jindřichově Hradci, a těšil
se, jak si za něj zahraji. Bohužel, k dohodě došlo až po přestupním termínu a
já půl roku musel stát. Vrátil jsem se do Liberce, pomohl mu vybojovat postup
do první ligy, a zase jsem ´utekl´ do Jindřichova Hradce! Jenže i podruhé jsem
doplatil na velkou touhu po změně klubových barev, a velmi rychle zjistil, že
na splátky mého přestupu nejsou na jihu Čech peníze. A tak mi nezbylo nic
jiného, než trénovat. Ráno se starými chlapy, večer s dorostenci. Teprve na
konci hokejové sezóny si mne Liberec stáhl zpět do sestavy, když bojoval o
záchranu, ale rok a půl nečinnosti, kdy jsem nehrál žádný soutěžní zápas, mi
v dalších letech chyběl.“
Teď už je situace jiná. Václav
Novák není ve Spartě, ale zpátky v Liberci. A za sebou má i první bitvu
proti nedávným spoluhráčům. Liberec prohrál v Praze těsně 4:3 a jeho
úvodní gól vstřelil právě Novák! Prakticky po celých 60 minut ho byl plný led. „Ale to je právě o té důvěře. Když víte,
že Vám trenér skutečně důvěřuje, tak se hraje o hodně lépe,“ pochvaluje si jedna z opor libereckých Bílých tygrů.
HB/ds (10.10.02)