Až popadne správný dech
Kdepak, to opravdu není nic
mimořádného, když se na extraligovém ledě potkají sourozenci, když na něm hraje
syn či příbuzný slavného otce nebo strýce. Nejčastěji bychom takové situace vystopovali
u hojně rozšířených příjmení Procházků či Nováků. České rodiny totiž mají sport
a zejména hokej zakódován v krvi, Platí to i o rodině Hüblů. Jaroslav
býval před lety oporou Litvínova, dnes je asistentem trenéra na střídačce „áčka“
chemiků. Na povel tak má syna Jardu, figurujícího na postu náhradního brankáře,
a rovněž synovce Viktora, který se na sever Čech vrátil po dvouleté štaci v pražské
Slavii.
„Pocházím ale z Chomutova. Oba strejdové, jeden Hübl a
druhý Branda, se točili kolem hokeje a táta proto chtěl, abych v této tradici
pokračoval,“ svěřuje se Viktor Hübl, který zůstal věrný i rodnému
městu, až do devatenácti let, než ho zlanařil nedaleký Litvínov. „Vybojovat si místo
v základní sestavě ale nebylo nijak jednoduché. A když se mi to na jaře
roku 2000 konečně podařilo, po boku Alinče a Brandy, ozvalo se na rozbruslení
před prvním utkáním play off ve Zlíně slepé střevo a já skončil v místní nemocnici
na operačním sále…“
Další zápasy už Viktor Hübl v kádru
„chemiků“ neodehrál, a se dvěma zmíněnými spoluhráči zamířil během léta na
přestup do Slavie! „Smlouva
v Praze byla o něco lákavější, a navíc jsem věřil v lepší uplatnění.
Toho času bych se na severu Čech výše než do třetí lajny asi nedostal…“
V jedné formaci s Alinčem
a Brandou se však ve Slavii s ohledem na zranění, výkonnostní problémy celého
týmu a změny trenérů prakticky nesešel. Místo toho si na malou chvíli nenápadně
vyšlapal cestičku až do reprezentace. „Krátce
předtím bych na podobnou poctu vůbec nepomyslel, ale umínil jsem si, že budu
dělat všechno proto, abych se v národním mužstvu udržel co nejdéle,“ vzpomíná Hübl na přelom let 2000 a 2001, kdy se aktivně zúčastnil
tří dílů Euro Hockey Tour ve Finsku, Rusku a Švédsku, a zaznamenal dva góly. V extralize
se 183 centimetrů vysoký účastník, snažící se ve volném čase proniknout do tajů
hry zvané golf, dokázal trefit do sítě soupeřů zhruba v každém čtvrtém
nebo pátém utkání. V loňské sezóně však došlo na Hüblova vlastní slova, že
jeho největší hokejovou slabinou je koncovka. „Někdy
mi scházelo pouhé štěstí,“ snažil se zažehnat myšlenky
na narůstající noční můru. Mladý útočník, který měl v Edenu rozhodovat
zápasy, se v první polovině loňské sezóny ani jednou střelecky neprosadil!
I když do konce základní části vylepšil tragickou bilanci na solidních 11 gólů,
v osmi utkáních play off už byl opět nevýrazný, v zakončení nulový, nakonec
ho ani pro zranění nedohrál, a na Slavii o další služby neprojevili zájem.
Viktor Hübl se proto vrátil do Litvínova…
Na obnovenou premiéru v žlutočerném
dresu si však počkal, až do 20. října a 14. kola, kdy „chemici“ přivítali Liberec.
„Už se mi po hokeji pořádně
stýskalo,“ objasnil svůj výtečný výkon,
který ještě nebyl korunován zápisem do listiny střelců, ale labužnickou
přihrávkou na úvodní gól Havla a plejádou dalších krásných akcí a střel. „Během léta jsem byl na plastické operaci
s poraněným kolenem. Ale na ledě nám to fungovalo. Vždyť s Honzou Alinčem
jsem v minulosti sehrál řadu zápasů, tady i ve Slavii, a proto jsme si
nemuseli nic vysvětlovat. A mladej Havel? To je taky šikovnej hokejista, ten k nám
rychle zapadl,“ pochválil precizně fungující
spolupráci nově sestavené první útočné formace. „Původně
jsme tak měli hrát od začátku sezóny, kdyby mne nezastavila léčba po operaci.
Moje místo tak na nějaký čas zaujal Honza Klobouček.“
Také v dalších utkáních, v nichž už se Litvínov nemohl ani teoreticky spoléhat na Šlégra či Ručínského, patřil Viktor Hübl mezi nejaktivnější hráče Chemopetrolu. Reprezentační přestávku však přivítal jako smilování. „S mojí fyzičkou to stále není optimální, ke konci jednotlivých utkání už jsem občas ztěžka popadal dech, a tak jsem se na pár dnů volna opravdu těšil. Snad se mi během nich podařilo dohnat to, co jsem ztratil během dlouhé rekonvalescence…“
HB/id (11.11.02)