5. a 6. března 2003

PARDUBICE – ZNOJMO 2:1 a 7:1

(aneb tři smutné dny a dvě úděsné noci)

Kdepak, to není název nějakého nového filmu, ale krátké a zároveň výstižné zhodnocení prožitků, které si z Pardubic odvezli hokejisté Znojemských orlů. Do města perníku přijeli Moravané v předstihu, den před úvodním utkáním čtvrtfinále s vítězem dlouhodobé části, aby se náležitě zaklimatizovali. „Dokonce jsme si v rámci relaxace zašli i na koncert Lucie Bílé,“ prozradil kapitán týmu Peter Pucher. Znojemští tušili, že je na ledě proti odhodlanému favoritovi a před vyprodanými ochozy nečeká nic jednoduchého, ale zároveň nepočítali s tím, jaká muka si prožijí už během noci. Orli se ubytovali ve „vyhlášeném“, ale rovněž letitém hotelu Labe, a prakticky vůbec se nevyspali. „Na pokoji bylo příšerné horko, nedalo se to nijak regulovat. Za chvíli jsme byli zcela propocení,“ mluvili jako jeden muž. „Já osobně jsem nemohl zabrat ještě ani ve tři hodiny po půlnoci, pořád jsem se převaloval na posteli, bylo to nesnesitelné,“ svěřil se Pucher a jako malinký červíček asi nejen jemu hlodalo v duši podezření, zda-li to bylo zchátralostí dosluhujícího hotelu a neschopností personálu, nebo zda šlo o víc. Vzpomenete si třeba ještě na finále play off z roku 1993? Kdy se vítkovičtí hráči v pensionu nedaleko od Prahy ve Středoklukách přiotrávili špatným jídlem a hledali v tom nekalé praktiky domácí Sparty?

Co bylo pro znojemské borce ještě horší, byl výsledek prvního zápasu. Hosté se totiž ukázali jako zdatný protivník a kdyby nezaspali v úvodu poslední třetiny při vlastní přesilovce, kdo ví, zda by se jim nepodařilo vydolovat senzaci. „Krátce předtím jsme ubránili dlouhé oslabení, kdy jsme hráli jen ve třech. Je dost možné, že na mužstvo dopadlo chvilkové uspokojení, že si hráči chtěli při naší následné přesilovce podvědomě trochu odpočinout, a tragicky jsme na to doplatili,“ zkonstatoval první trenér Miloslav Hořava. Hned dvakrát se dostal Znojemským orlům za záda šestatřicetiletý veterán Ladislav Lubina a druhou akci už zakončil nejen parádním, ale rovněž vítězným gólem zápasu! Pardubice jeho zásluhou udolaly Znojmo 2:1. „A přitom se mu v utkání, stejně jako dalším zkušeným hráčům, příliš nedařilo. To je ale prostě on. Přijde jedna situace a on v ní rozhodne třeba celé utkání,“ prohlásil Miloš Říha, trenér Pardubic. „Byla to hrozná chyba, takovou bychom neměli připustit ani v běžném ligovém utkání, natož v play off! Mysleli jsme si, že pardubický hráč puk z vlastního pásma jen naslepo vyhodí, ale on přihrál Lubinovi. A zkušený hokejista se dvakrát po sobě ve vyložené šanci nesplete. Poprvé mu nájezd nevyšel, podruhé ano,“ řekl smutný Peter Pucher. Byl totiž jedním z Orlů, který v danou chvíli kroužil po ledě. A navíc mu těsně před závěrečnou sirénou při vlastní samostatné akci scházelo k vyrovnání více štěstí, tak jako Lubinovi. „Už jsem z toho byl nervózní, dvakrát v podobné situaci. Tak jsem se rozhodl pro nouzové řešení - když nevíš co s pukem, zkus to zahrát do bekhendu,“ vysvětlil zrod vítězné branky Ladislav Lubina.

Kdo čekal, že druhý zápas bude stejně vyrovnaný, musel být zklamán - respektive nadšen, pokud se jednalo o fanouška Východočechů. V polovině třetí minuty prakticky nebylo o co hrát. Pardubice vedly 2:0, do konce první třetiny 4:0 a soupeř neměl nárok na protiúder. Navíc měl potíže i se sebeovládáním - obránce Jan Snopek si za okaté protesty plné frustrace vysloužil kromě běžných dvou minut za faul i osobní trest do konce zápasu. „V závěru utkání se soupeř dopouštěl řady zbytečných a ostrých zákroků,“ prohlásil na tiskové konferenci druhý trenér domácích Jiří Seidl. „Pardubice ale spoustu situací nafilmovali a rozhodčí jim na to skočili,“ zaznělo zase ze smutné šatny Znojma. Nejsmutnějším mužem byl určitě brankář Martin Altrichter - poté, co se obnovilo zranění Jaroslava Kameše a vystavilo mu předčasný konec sezóny, stal se znojemskou jedničkou, která si ve druhém čtvrtfinálovém utkání v Pardubicích vychutnala všech sedm gólů v síti Orlů. „Po druhé třetině bych asi střídání přivítal, jenže náš další náhradník Robert Slávik není zdravotně v pořádku, a tak jsem musel mezi tyčemi zůstat sám,“ vysvětlil Altrichter, jehož kondice ovšem také není ideální. I jeho trápí zvýšená teplota. „Teď se mi ustálila na stabilních 37,2 stupně,“ řekl již s úsměvem.

Jaká asi bude teplota na ledě i v hledišti při třetím, a zároveň prvním utkání série na znojemském ledě? Někdo si tipuje, že bude vysoká, že zaplanou emoce. „Myslím si, že určitá nervozita, které doprovázela konec posledního souboje, bude pokračovat i ve Znojmě,“ svěřil se Lubomír Pištěk, slovenský útočník ve službách Pardubic, autor dvou gólů ve druhém duelu. „Já zase věřím, že se oba soupeři budou hlídat, aby neměli problémy se zbytečnými fauly a hrou v oslabení,“ tvrdí Altrichter. A jak to bylo mimochodem s teplotou v pokojích znojemských Orlů na hotelu Labe před druhým utkáním? „Pro změnu nám byla hrozná zima, tentokrát vůbec netopili,“ prozradil Peter Pucher. No, Východočechy prý ve volebním okrsku senátora Železného také nečeká nic jednoduchého. V legraci zaznělo, že i jim bude v noci na hotelu regulováno s kohoutky od centrálního topení...

HB/id (6.3.03)

9. a 10. března 2003

Velké nervy a pak debakl na čtvrtou!

(Pražané jdou dál, suverén se trápí)

Třetí a čtvrté zápasy na domácí půdě hůře umístěných celků po základní části extraligy připomínaly extrémně odlišný den a noc. Nejdříve se divákům předkládala nervy drásající dramata, o jejichž osudu se dvakrát rozhodlo až v samostatných nájezdech. O 24 hodin později se ale stalo něco neuvěřitelného. Po vyrovnaných partiích nezůstala žádná stopa a nebýt pardubického Divíška a jeho symbolické branky z 56. minuty zápasu na znojemském ledě, mohli se vítězové pochlubit přímo nadpozemskou převahou. Nakonec zůstalo u čtyř debaklů, tří čistých kont pro Břízu, Málka a Lakosila, a skóre 22:1...

Na dvou bitevních polích je tak již dohráno - a zejména na tom českobudějovickém to chvilkami s mírnou nadsázkou opravdu připomínalo krvavý středověk. Obhájce titulu postoupil poosmé v řadě do semifinále play off, tentokrát mu k tomu stačila pouhá čtyři utkání. Jednoduché to ale Pražané neměli. Kdyby nechytal Bříza v ideální formě a pokud by koncovka Jihočechů nebyla tak žalostná, mohli jsme se dočkat většího dramatu a nikoliv jen slovních výpadů, zbytečných vášní a bolestivých šrámů.

P.S. - Stejně jako v předchozím vzájemném čtvrtfinálovém souboji, který se datuje do roku 1997, přišla Sparta u mantinelu o jednoho hráče. Před šesti lety zavalil u zadního hrazení statný obránce Rudolf Suchánek tehdejší dočasnou a náležitě hýčkanou posilu Sparty z NHL Roberta Langa. A do skvělé formy se dostávající Lang mohl se zlomenou klíční kostí na další hrátky s pukem na hodný čas zapomenout, oslabená Sparta vzápětí až příliš lehce prohrála v semifinále s Vítkovicemi 3:0 na zápasy. Letos se po zákroku Josefa Štrauba ocitl v bezvědomí Petr Havelka a musel být převezen s otřesem mozku na pozorování do nemocnice. Zfanatizovaní fanoušci, jejichž obvyklou zášť vůči pražskému klubu ještě víc přiživila ostrá slova trenéra Jaroslava Pouzara (o tom, že Sparta neodjede z Českých Budějovic v plném zdraví) a Rudolfa Suchánka (že už se s protihráči nijak mazlit nebudou), pak i během přerušení, kdy byl Havelka opatrně upevňován na speciální zdravotnický vozík, hrubě a nemístně spílali soupeři. Kdepak - žádná očividná brutalita v celé sérii nebyla, ale zbytečně přehnané zákroky sem tam ano. „Srdínkovi vyrazili zub, Šrek dostal pořádnou sekeru, Richter má šrám v obličeji a Havelka je ve špitále,“ zlobil se trenér hostujícího týmu Alois Hadamczik. „Jihočeši mají v kádru spoustu kvalitních hokejistů, nechápu, proč se uchýlili k takovým faulům. Určitě je někdo navedl, vyhecoval,“ divil se zase fantom série Roman Šimíček, autor dvou branek a šesti asistencí. A co na to Jaroslav Pouzar, který v emocích, vyvolaných sporným vyloučením za příliš mnoho hráčů po nacvičeném brejkovém signálu odvolal ve druhém pražském duelu své svěřence na čas do kabiny (a tím je zatížil dalším dvouminutovým trestem za zdržování), a vykopal onu válečnou sekeru? Ten se po zápase, konkrétně po čtvrté porážce v řadě, odmítl mimo rámec tiskové konference bavit se zástupci tisku - totiž s těmi, co pocházeli z hlavního města...

Hodně vyloučených hráčů přineslo také historicky třetí „nadstavbové“ měření sil mezi Vsetínem a Slavií. Mužstva, která společně před devíti lety postoupila do extraligy, mají za sebou rozdílné osudy. Šestinásobný mistr z Valašska doplatil na vleklé finanční problémy a ovzduší nejistoty. Mladý tým sice i bez do Ruska odprodaného Jiřího Hudlera postoupil do play off, tam ale doplatil na absenci podobné výrazné osobnosti, schopné přechytračit pozornou obranu Slavie, opětovně posílenou o uzdraveného Františka Kučeru. Jen dvakrát během 4 zápasů, jednoho desetiminutového prodloužení a 8 samostatných nájezdů dokázali hráči Vsetína vyzrát na suverénního brankáře Romana Málka! A to bylo žalostně málo. Málek si připsal další, už dvanácté čisté konto v sezóně, první v play off, a zároveň prodloužil obdivuhodnou sérii, kdy nekapituloval při samostatných nájezdech (zahrnující zápasy ligové, play off i reprezentační). Při nich je přímo neskutečně sebevědomý a nepřekonatelný! Byla to nakonec i taková malinká slávistická odveta i s úroky. Na konci minulého století, v první vzájemné sérii, deklasoval nejhvězdnější Vsetín tehdy průměrnou Slavii na jejím ledě ve třetím zápase 7:0. Bez Dopity, Čechmánka a dalších velikánů to bylo v roce 2003 přesně naopak. Totiž skoro přesně. Jeden gól v Bieglově síti scházel. Jistý hráč si to pamatoval přesně. Josef Beránek. Byl to právě on, kdo tehdy ještě ve vsetínských barvách rozhodujícím podílem Slavii v jejím útulném Edenu roztrhal na kusy...

P.S: - I tato série měla jeden sporný moment. V úvodu druhého utkání, kdy ani jeden ze čtyř rozhodčích nepostřehl pravého viníka nedovolené hry vysokou holí. Na trestnou lavici zamířil krátce po sobě druhý vsetínský hokejista, i když nechtěný „nedovolený zákrok“ spáchal hráč v bílém dresu Slavie. Pražané se s darovanou přesilovkou pěti proti třem příliš nemazlili, dali rychlý úvodní gól Novákem a vykročili za bleskovým postupem do semifinále. Teď už to má v rukou Znojmo, soupeř slávistů z jara 2001, který rozhodne o tom, zda se v Edenu objeví v průběhu příštího týdne městský rival ze Sparty nebo právě Znojemští orli...

Série mezi Třincem a Vítkovicemi konečně (?) přišla o svoji velkou kuriozitu - ve chvíli, kdy v 27. minutě našel Skořepa volného Ivana a ten nekompromisní střelou pod horní tyčku nedal Trvajovi nejmenší šanci, to bylo 3:0 pro Oceláře. Zároveň však skončila zvláštní bilance severomoravského derby. Až do zmíněné chvíle padaly všechny branky ve všech duelech, nepočítáme-li samostatné nájezdy, v přesilových hrách! A právě tento první „normální“ gól jako by vítkovické hokejisty definitivně srazil do kolen.

Výhled do budoucna? Rozhodne se až v sedmém utkání? Není vyloučeno, stejně jako to, že navíc přibudou emoce. Na incident, při němž “baseballovým“ úderem zdevastoval obránce Škuta obličej současné opory Vítkovic, tehdy ovšem v barvách Třince Romana Kaděry, už se možná skoro zapomnělo. Kontakt jiného vysokého zadáka Kumstáta, jenž zranil ve tváři Marka Ivana, mimochodem, ještě nedávno hráče ostravského mužstva, pověstného drsným stylem hry, však může zapadlé vzpomínky i rivalitu přetavenou na nevraživost zase trochu přiživit. Jinou „pozoruhodností“ je skutečnost, za jak dlouho se rozhodčí po Ivanově intervenci rozhodli jeho srážku s Kumstátem, původně zcela opominutou, překvalifikovat, a dodatečně, snad po dvou minutách, odeslat viníka krvavého zranění pod sprchy!

A čtvrtá, zdánlivě nejjednodušší série, v níž měl dominovat vítěz základní části extraligy z Pardubic? Místo výhry 4:0 na zápasy je to před pátým duelem v Duhové aréně města perníku 2:2. Nejvýstižněji hovořil o důvodech nečekaného zlomu sám pardubický trenér Miloš Říha. „Hráli jsme alibisticky, individuálně, zcela se rozpadla herní koncepce.“ Zkrátka - dokud není dobojováno, nevyplácí se podcenit soupeře a podlehnout vlastnímu sebeuspokojení...

Sečteno a podtrženo - třetí hrací den přinesl jednogólové vítězství Znojma nad Pardubicemi 3:2 a Sparty na jihu Čech 2:1 v normální hrací době. Slavia zvítězila rovněž 2:1, ale až po samostatných nájezdech, stejně jako Vítkovice nad Třincem. Tam se ale na „góly“ čekalo až do samostatných nájezdů! Něco podobného se stalo naposledy na jaře 1999, v pátém, rozhodujícím semifinále mezi Vsetínem a Spartou, které rovněž i po prodloužení skončilo bez branek. Odvety? Vítkovice - Třinec 0:7, Vsetín - Slavia 0:6, Č. Budějovice - Sparta 0:5 a Znojmo - Pardubice 4:1...

HB/id (10.3.03)

13. a 15. března 2003

Kdo slyšel pětiletý kámen?

(Senzace se nekonala, obhájce 2. místa však končí)

Radost a zklamání. Emoce, které můžeme sledovat po závěrečném zvukovém signálu každého utkání play off, byly v posledních dvou hracích dnech čtvrtfinále ještě výraznější. Nechybělo mnoho, a už podruhé skončilo severomoravské derby mezi Třincem a Vítkovicemi bez branek. Nechybělo mnoho, a zdánlivý „outsider“ prvního kola ze Znojma ještě více zamotal hlavu jasnému favoritovi z Pardubic. Nakonec se ale radovala domácí mužstva, a protože se situace opakovala i v odvetách, zůstaly druhým dvěma soupeřům jen oči pro pláč...

V Třinci bylo hodně rušno - a to přesto, že na jediný, a hodně kuriózní gól Pavelka, se čekalo až do 56. minuty. Opora ostravského mužstva Jiří Trvaj toho večera pokryl mnoho nebezpečných střel, mnohem ožehavějších, než tu, kterou na něj vyslal výše jmenovaný útočník Ocelářů. Už už se zdálo, že i tentokrát skončí puk v Trvajově náručí - ten se však ve zlomku sekundy svezl výstroji a skočil za brankovou čáru. Poslední sekundy pak byly plné emocí. Vítkovice odvolaly brankáře, specifickou herní situaci a snahu o vyrovnání však předčasně ukončilo přísné vyloučení Selingera (který vůbec nebyl na ledě?). Rozhořčení hosté se po závěrečné siréně sápali na čtveřici rozhodčích, v jednu vteřinu to vypadalo snad i na jejich inzultaci, ale trenér Svozil své ovečky rychle vyhnal zchladit hlavy do kabiny. Aby pak sám ještě zvolal pár peprných slov na muže v pruhovaném. Třinec získal zpátky výhodu domácího prostředí a postavil se krok od semifinále. Vítkovice? Ty mohly přemýšlet nejen o údajné křivdě, ale také o své nemohoucnosti. „Celou sezónu se spoléhají na jeden útok, a ten už nemá síly,“ zkonstatoval střelec vítězného gól a svého času rovněž hráč Vítkovic Zdeněk Pavelek. A měl pravdu. Elitní řada Moravec - Kaděra - Burger na všechno nestačila, navíc v situaci, kdy obhájci „stříbrného“ postu z loňské sezóny ne a ne najít odpovídající recept na to, jak překonat Lakosila. Brankář Třince, o jehož kvalitách se opakovaně polemizuje a polemizovalo, však od druhého zápasu v sérii neinkasoval žádný gól, nepočítáme-li samostatné nájezdy, plných 211 minut! A Vítkovice nedaly v prvních pěti čtvrtfinálových duelech ani jednu branku při shodném počtu hráčů na ledě. Každý jejich gól padl v přesilovce. A co se jevilo jako nejpodstatnější – reprezentačního brankáře Jiřího Trvaje nečekaně zastínil zmíněný Vlastimil Lakosil…

Naopak v Pardubicích se schylovalo k senzaci. Domácí favorit začal zápas s pořadovým číslem 5 nervózně a opatrně, přesilová hra a rychlý gól z hole obránce Michala Sýkory ho však vyhodil do sedla. Jenže euforie nevydržela ani do konce první třetiny. Ještě ve středním pásmu, těsně přes modrou čarou, napřáhl k dalekonosné střele Marek Vorel, a ke zděšení vyprodané haly zaskočil Adama Svobodu, který ještě na sto procent neprokázal jistotu nutnou pro vítězné tažení napříč play off. „Byla to naše chyba, že jsme se ho nepokoušeli ohrozit častěji,“ posteskl si Vorel. V 47. minutě, kdy Znojmo v pohodě drželo remízu a stav 1:1, pak stačila jedna nedůslednost, ústící v rychlý nájezd do té doby nevyužitého Kropáče. Slovenský útočník, posila z Liberce, sice trefila jen tyč, odražený puk však obdivuhodně srazil ze vzduchu přímo do odkryté Altrichterovy sítě další Slovák Pištek. Zoufalá snaha hostů o opakované vyrovnání skončila další chybou před vlastní brankou a gólem Lubiny v oslabení. „Z psychického hlediska to byl mimořádně náročný zápas a jsem rád, že jsme to byli mi, kdo udělal důležitý krok do semifinále,“ oddechl si Lubina. „Jasně, že jsme věřili v úspěch a ve vítězství. Pokud bychom nevěřili, tak by vůbec nemělo smysl hrát…“

To trenér Východočechů Miloš Říha působil po šťastné výhře jako generál. „Vyhráli jsme zaslouženě, byli jsme lepší,“ řekl na tiskové konferenci a velmi nazlobeně odpovídal na dotaz ohledně kvalit znojemského brankáře Altrichtera. „Proč bych ho měl hodnotit? Nejsem tady od toho, abych chválil soupeřova brankáře…! No, není to nejhorší brankář. My jsme ale v úvodu zápasu nedali dvě tři šance, tak si začal věřit. Pokud nebudeme hrát alibisticky, a budeme plnit úkoly, které jsem zadal, tak ale nemá nejmenší šanci. Třeba Petr Sýkora - kolik už měl šancí a nedal je. Je to v něm, on to sám dobře ví. Střílí na znojemského brankáře příliš pozdě. Když bude střílet rychleji a s větší koncentrací, tak proti němu nemá Altrichter nejmenší šanci!“

Ejhle - jak jednoduchý recept na bezproblémové vítězství! Co z něho vyplynulo? Pokud by Petr Sýkora nebyl ledabylý a střílel „pořádně“, nemělo Znojmo v celé sérii žádnou naději a z každého duelu si mělo odvézt debakl... J

Nakonec se Znojmo s Pardubicemi utkalo už jen jednou. Východočeši přijeli na jih Moravy se zcela jinou taktikou - s maximální koncentrací, důslednou defenzívou a jistotou, že se jim určitě podaří potrestat občasné chyby Orlů. „Měli jsme to vypozorované už ze základní sezóny, věděli jsme, že se domácí tým nějaké nepřesnosti dopustí. Proto jsem kladl důraz na trpělivost svých svěřenců,“ prohlásil nadmíru spokojený Miloš Říha, který přímo tál štěstím jako jarní sníh. I když se to hosté snažili nedat najevo, bylo jasné, že v Pardubicích panovaly nad osudem série nemalé obavy a generální manažer klubu Zbyněk Kusý raději do Znojma ani neodcestoval. Prý na to neměl nervy. Vždyť čekání na sponzory očekávaný postup do semifinále se několik let jevil jako nekonečný příběh a s ohledem na jména hráčů, výšku jejich odměn a celkový rozpočet už si Pardubice další blamáž dovolit nemohly.

Jejich první chvíle nadešla v 8. minutě - krátce po nevyužité přesilovce, kdy Znojmo otálelo s vyhozením kotouče. Ten se nakonec dostal až na hůl Michala Mikesky a bylo to 1:0. „Podařila se mi klička a nájezd těsně před Altrichtera. Říká se, že dobré gólmany lze překonat jen střelou mezi nohy, a protože Alkáč byl v sérii opravdu velmi dobrý, tak jsem tam vystřelil,“ prohodil jen tak mimochodem Mikeska. „Byla to smůla. Pardubice jsme během minuty pustili do dvou velkých šancí, to se nemělo stát. Mikeska se trefil mezi betony, kotouč se však po jeho střele z úhlu sotva doklouzal za brankovou čáru. Kdyby se hrálo déle, a v brankovišti už byl nějaký sníh, asi by se puk na něm zastavil. Bohužel, i takové góly v hokeji padají. Dvakrát škoda. V sérii jsme neměli co ztratit a byli jsme tak blízko,“ povzdechl si smutný a značně zarostlý Martin Altrichter, který dokázal plně nahradit zraněného Kameše, a teď už konečně mohl, ač nerad, vyplnit přání manželky - oholit se.

V 27. minutě utekl obránci Křetínskému při rozehrávce puk. Michal Sýkora ho poslal na dvojici dravých mladíků a po přesném pasu Průchy zvyšoval Kolář na 2:0. Až před druhou přestávkou vykřesal jiskřičku znojemské naděje Snopek. Když ale Vorel trefil hned po druhé změně stran - v posledních velkých šancích Znojma - jen tyč a pak chrániče Adama Svobody, bylo rozhodnuto. „Těžko jsme se dostávali do šancí, Pardubice hru výborně zavřeli, my dělali chyby, a dali o jeden gól méně než soupeř, proto jsme vypadli,“ sklesle zkonstatoval kapitán Peter Pucher. Útočnou aktivitu mužstva z jihu Moravy totiž mnohem decentněji než v základní části sezóny podporovali i jindy extrémně produktivní obránci Orlů. „Pardubice hrály výborně. Mají čtyři vyrovnané útoky, nedali se hlídat jednotlivci, pozor jsme si museli dávat na každého, od Mikesky po Janeckého,“ doplnil autor dvou gólů ve čtvrtfinále, ostrý zadák Jan Snopek. Asi největší zklamání ovšem zažil trenér Miloslav Hořava, jemuž vzápětí nebyla nabídnuta nová smlouva a tak na lavičce Znojma po pouhém roce skončil. „Nechtěli jsme Pardubice jako velkého favorita play off potrápit, my jsme je chtěli vyřadit, ale to se nepodařilo,“ řekl na rozloučenou. Zcela opačné prožitky dal najevo Miloš Říha. „Určitě bylo slyšet, jak nám spadl ze srdce pětiletý pardubický kámen neúspěchů ze čtvrtfinálových bojů, my jsme si však o postup sami řekli předvedenou hrou...“

Až nečekaně snadno si poradil Třinec s šestým zápasem ve Vítkovicích. Domácí tým sice bleskově připravil Lakosila o onu neuvěřitelnou neprůstřelnost, rychlý vyrovnávací gól je však očividně zlomil. A tím pádem bylo jasno o dalším programu play off. Pardubice si to rozdají s Třincem a skupinkou bývalých hráčů v čele s Richardem Králem, Zadinou, Jančaříkem, Malinským či trenérem Markem. „A to je dobře! Všichni ví, že Vítkovice nám herně vůbec nesedí. Třinec bude dobrý soupeř poté, co jsme se rozcvičili na Znojmu. My chceme porazit každého, chceme všechno vyhrát,“ řekl s nadhledem šprýmař Michal Mikeska, a vzápětí zamířil do nemocnice na „kapačky“, aby se zbavil vysokých teplot a co nejrychleji vrátil na led. Ve druhé sérii dojde po roce na odvetu městských rivalů, v základní části soutěže hodně diskutované a incidenty diváků opakovaně přerušované derby pražských „S“...

HB/ds (18.3.03)

22. a 23. března 2003

Zachránila je láhev?

(aneb pane Šulci, video je na draka)

Přesně podle zrcadla. Tak by se dal obrazně popsat vývoj úvodních dvou semifinálových utkání mezi Slavií a Spartou ve vršovickém Edenu. A „obraz“ zde sehrál mimořádně velkou roli! První derby v letošním play off zastihlo svěřence trenérského triumvirátu Růžička – Weissmann - Kalous až nečekaně pasivní. Domácí tým jen zřídka a z uctivé vzdálenosti nahazoval puky na Břízovu klec. Obhájce titulu byl výrazně aktivnější, přesto i on si musel počkat na vedoucí branku – nikoliv z hole, ale z nechtěného odrazu od Havelkovy brusle – až do začátku třetí třetiny. Nikoliv výrazné, ale spravedlivé vítězství Sparty, zpečetil střelou do „prázdné“ Petr Leška. „Myslím, že podobným způsobem se můžou odvíjet všechna utkání, že v nich budou hrát prim obrany, brankáři, a padat bude jen velmi málo gólů. A ten, kdo dá první branku, získá psychickou výhodu,“ prohlásil Leška. A měl pravdu!

Také druhý zápas skončil výsledkem 2:0. Tentokrát pro probuzenou Slavii. „To byl hokej, jaký se má hrát v play off!“ pochválil vystoupení celého mužstva obránce František Kučera. Červenobílí předvedli obdivuhodný výkon – bruslili, bránili i útočili s maximálním nasazením, dohrávali (a velmi tvrdě) všechny osobní souboje, a navíc se mohli spolehnout nejen na Málka, ale především na „ničitele Sparty“ - Michala Supa, který již potřetí v sezóně rozhodl svými góly pražská derby. Dal obě branky – první v přesilovce po nádherné teči, druhou v oslabení! A opět se na změnu ve skóre čekalo až do poslední třetiny. „První akce je nacvičená. V přesilovkách vždy někdo z nás chodí před branku a snaží se tam tečovat puky, ve druhém případě jsem měl trochu štěstí. Byl jsem v tísni, tak jsem se pokusil vystřelit křížem pod padajícího Břízku a vyšlo to,“ zrekapitulovat důležité momenty šťastný střelec v propoceném dresu číslo 8 Michal Sup. Klíčový okamžik však přišel mnohem dříve. Už před polovinou první třetiny, kdy hrála přesilovku Sparta. Od modré čáry se napřáhl k raketové střele Jaroslav Nedvěd. Puk prosvištěl vzduchem, ozval se tlumený zvuk brankové konstrukce, ruce přihlížejících sparťanských útočníků vyletěly radostí nahoru a rozhodčí přerušil hru. Byl to gól, nebyl? Nejlepší bude, když se poradíme s kolegou u videa, řekli si muži v pruhovaném. Ale ouha! Někdejší uznávaný čárový rozhodčí Brunclík, který měl službu u „magnetoskopu“ (J vzpomenete si ještě na tento první, ryze český název pro video, který se ale nakonec neuchytil?), ať se díval jak se díval, ani na jednom ze záběrů dvou různých napevno zabudovaných kamer, jenž měl k dispozici, nedokázal vypozorovat, co se opravdu stalo. Odkud se puk odrazil do Málkova betonu a pak mimo brankoviště. Výklad pravidel je v tomto ohledu jednoznačný. Pokud si není videorozhodčí jistý, že vidí puk za brankovou čárou, doporučí hlavnímu, aby gól neuznal…

A tak se také k obrovské radosti domácího týmu a všech přihlížejících slávistických diváků stalo. Ještě nedávno hráč Slavie, dnes útočník stojící na opačné straně barikády, Viktor Ujčík, však od počátku tušil, jak to bylo doopravdy. „Nechci tady bečet, ten zápas jsme si prohráli v jiných situacích, kdy jsme měli šance a nedokázali je proměnit, ale ze svého místa, těsně vedle slávistické branky jsem viděl, jak se kotouč odrazil od zadní konstrukce, dokonce v místě odrazu zůstala černá šmouha!“ Dobré tušení měl i samotný střelec. „Všimnul jsem si, jak se horní síťka za Málkem nadzvedla,“ řekl smutně Nedvěd. Pikantní na celé klíčové příhodě je skutečnost, že po utkání si do kabiny videorozhodčího osobně zašel i jeden z šéfů Sparty Luboš Koželuh a uznal, že na videozáznamu také nic nevidí. Takže – gól nebyl?

Ale kdeže, BYL! A naprosto jednoznačně! Stačilo si druhý den po obědě přepsat záznam ze slávistického videa na profesionální kazetu a promítnout si ji ve střižně České televize. Opravdu, záběr z kamery, umístěné přímo nad Málkovou klecí, neukázal zhola nic. Ale druhá, boční kamera, jasně zachytila, jak se puk v podobě letící šmouhy bleskově posouvá z levé části kluziště, z míst, kde stál a střílel Nedvěd, pod horní tyčkou putuje až na konec brankové konstrukce, a pak se okamžitě odráží ven. Bez nejmenších pochyb! Co teď? Nic. Situace byla zahrána a nedala se vrátit zpět. S tím se spokojeně smířila Slavia a trochu ukřivděně Sparta. Vyjádření Stanislava Šulce, ředitele extraligy, však bylo nešťastné a připomínalo nikoliv výjimečné tápání slona v porcelánu. Prý nemá význam se případem nadále zabývat, neboť technika České televize je mnohem kvalitnější než monitor na stadiónu Slavie! Je to vůbec možné??? Nechyběl dodatek, že se sice už nedá nic dělat, ale po sezóně musí dojít k důkladné revizi všech videozařízení na všech zimních stadiónech? V zákulisí totiž kolují informace, že zmíněnou techniku už dva roky nepřijel nikdo prohlédnout, zkontrolovat a seřídit! Pokud je v našich hokejových halách nekvalitní a „rozštelovaná“ videotechnika, pak je tam asi na draka. Ať tam raději není vůbec, pokud není schopna rozřešit tak důležitý okamžik play off. To je ostuda v otázce technického vybavení extraligy, soutěže, hrající si na nejkvalitnější soutěž v Evropě a v tomto ohledu kopírující slavnou NHL. Za podobné lajdáctví by měl někdo nést zodpovědnost. Ale kdo, že?

P.S.: Slavii možná v klíčovém okamžiku nejen tohoto zápasu, ale možná celé série (uvidíme) zachránilo velké a „specifické“ štěstí. Kdepak – nebyl to jen zmiňovaný „nekvalitní monitor“ (neseřízené snímací hlavy videa resp. mnohokrát ohraná kazeta), ale také Málkova láhev s nápojem k občerstvení. Kdyby si ji slávistický brankář neuložil na levou část horní síťky, ale na pravou, kam se Nedvěd trefil, musela by s ohledem na očividné prohnutí pletiva odletět na zem a to by byl nezvratný důkaz, že Sparta vstřelila gól, který však nikdo zodpovědný ani s pomocí videa „neviděl“…

HB/id (26.3.03)

26. a 27. března 2003

Facky a fígle

(Málkovo kouzlo pominulo, přesto jeho série trvá)

Zdání klame. Člověk by si mohl myslet, že derby blízkých sousedů, oddělených pouze městskými obvody, bude více vyhecované a krajně emotivní, mnohem víc, než souboj dvou týmů, které za sebou musí cestovat stovky kilometrů. Opak je zdá se pravdou. V sérii mezi Třincem a Pardubicemi se i na severu Moravy opět jiskřilo, diskutovalo a trucovalo. Především ve čtvrtém duelu. Hosté jeho koncovku nezvládli – výsledkově ani psychicky a teatrálně opustili ledovou plochu ještě před závěrečnou sirénou (viz. rubrika HB se směje). To na Spartě tekly soupeřům nervy jinak. Vybrané jedince trápila zodpovědnost proměnit v gól respektive nepustit samostatný nájezd v koncovce třetího i čtvrtého duelu pražského derby…

První bitvu proti nažhaveným střelcům si rozdaly brankářské „jedničky“ obou týmů, Málek s Břízou. První slovo patřilo Radku Dudovi a ten nekompromisní střelou zápěstím dostal hosty do vedení. Se zkušeným veteránem v brance Sparty si poradil také jihočeský export Petr Sailer, přesto o vítězi vrtkavé loterie nebylo až do poslední chvíle, tj. do páté série, rozhodnuto. Málkovu velmi dlouhou a v médiích neustále zdůrazňovanou neprůstřelnost při samostatných nájezdech totiž ukončila dvojice Kratěna – Broš. Jenže ani jejich dva zásahy do černého obhájci titulu k vítězství nestačily. V posledním kole zaskočil Břízu nekompromisní střelou nad lapačku Josef Beránek. A Petr Leška, který předtím, ještě v normální hrací době, svedl s Málkem malou slovní válku s cílem psychicky rozhodit oporu Slavie, svůj následný souboj prohrál. To, na co by si většina přítomných diváků vsadila předem, že nájezdy lépe zvládnou hosté, se skutečně vyplnilo. A mělo se tak stát ještě jednou.

O čtyřiadvacet hodin později, po zcela jiném utkání. Opět se skóre pohnulo ze stavu 0:0 v přesilové hře. Místo slávisty Kadlece skóroval rovněž zadák, domácí František Ptáček. Slavia podobně jako o den dříve Sparta výsledek otočila, ba co víc, navýšila náskok ve druhé polovině závěrečné třetiny hned na dva góly! Nešťastnou srážku dvojice bránících Sparťanů potrestal Duda, hrubku Broše na modré čáře využil Kopecký. „Nějak jsem si tam s pukem nafackoval a ztratil jsem ho,“ pokáral se Broš. „Kupodivu nás ale tyto dva inkasované góly probudily a konečně jsme začali předvádět hokej, který jsme chtěli hrát hned od začátku,“ dodal na konto následného zmrtvýchvstání Sparty. Právě Brošův útok se postaral o druhé prodloužení v pražské semifinálové sérii, když Málka překonal velmi šťastně a v obou případech Ondřej Kratěna. Pro Slavii to byla facka za to, že povolila s pocitem dostatečného náskoku v nasazení. Nejen hráči už se viděli v kabině a věřili ve vítězství (například manažer Blažek urazil v očekávání úspěchu dlouhou cestu z VIP lóže a postavil se na kraj slávistické střídačky snad 15 nebo 20 sekund před tím, než Sparta kuriózním gólem vyrovnala 3:3, a poté zase zklamaně zamířil zpátky do VIP). Nechybělo mnoho a Slavia mohla ještě před nájezdy s ohledem na klukovskou nedisciplinovanost prohrát. V závěru nastaveného času zbytečně oslabil hostující tým Duda a i když ho kamarádi nepotopili a ubránili se, od trenéra Růžičky si vzápětí vyslechnul pár ostřejších slov. Navíc ona zbytečná „kravata“ vyřadila Dudu i ze seznamu exekutorů nájezdů. Tentokrát to ale nebyl mj. souboj Břízy s Málkem. Na svém místě před třemi tyčemi totiž zůstal jen slávistický fakír. „Největší strach jsem měl z Viktora Ujčíka, protože mne zná, a také jsem předpokládal, že Kratěna s Brošem zkusí stejné zakončení, které s úspěchem použili o den dříve,“ svěřil se opětovný hrdina Roman Málek. „I s ohledem na vývoj utkání máme z druhého vítězství na Spartě větší radost než z prvního,“ dodal vzápětí a přiznal se, že byl natolik koncentrován na své zákroky, že vůbec nepostřehl, kdo se postavil do sparťanské branky.

Tři minuty před koncem prodloužení dal trenér Alois Hadamczik pokyn náhradnímu gólmanovi Petru Přikrylovi, aby se narychlo rozcvičil. „Ještě nic nebylo jasné, ale když skončil zápas a Petr Bříza se vedle mne posadil a začal rozebírat, co můžu očekávat od střelců Slavie, tak jsem pochopil, že skutečně půjdu do branky já. Ani nebyl čas na to, abych z překvapivého trenérského záměru a z velké zodpovědnosti byl nervózní,“ řekl skromně Přikryl. „Kde jste to viděli?“ dobíral si Spartu slávistický obchodní manažer Ladislav Blažek, bývalý brankář, který podobnou „fintu“ vyzkoušel ještě jako aktivní hráč v barvách Olomouce v roce 1994 ve finále proti Pardubicím, když nahradil během „penalt“ Cagaše a vychytal Hanákům první vítězství na cestě za senzačním titulem. „Mne to ani moc nepřekvapilo. Bingo (pozn. - Přikrylova přezdívka) umí nájezdy chytat, věřili jsme mu,“ tvrdil Broš. „Zůstává s námi při tréninku na ledě až do poslední chvíle, kdy se jezdí nájezdy na brankáře, a není snadné ho překonat. Je v tomto ohledu odborník… Já už něco podobného zažil před několika lety, kdy jsme neuspěli v semifinále s Litvínovem. Tehdy tady chytal Čapek a v pozici Přikryla byl Cinibulk. Trenéři přemýšleli, jestli ho neposlat na nájezdy, ale tehdy to neudělali,“ zavzpomínal si František Ptáček, poslední z vybraných střelců Sparty.

Když se rozjížděl na Málka, věděl, že musí skórovat. Přikryl si totiž poradil se třemi Slávisty – se zjevně zaskočeným a vykuleným Sailerem, Supem i Antošem, který se ho po vzoru Lešky snažil rozhodit cestou do středového kruhu nelichotivými poznámkami (a pak ostudně ztratil puk ještě než se vůbec dostal ke střele). Blafák Hrušky se mu však nešťastně otřel o chrániče a přepadl do sítě. „To byla první smůla! A pak přišla druhá. Vyzkoušel jsem na Málka trik, který se nedá chytit, a opravdu jsem ho překonal. Jenže jsem trefil pouze tyčku a navíc její vnitřní část,“ posteskl si Ptáček. Na stranu fantóma nájezdů, nyní opět nepřekonaného Málka, se tak postavilo i nezbytné štěstí, Slavia zvýšila vedení v sérii na 3:1 a Sparťané si mohli obrazně řečeno nafackovat. Třeba za to, proč nechali dospět i druhý domácí zápas do nájezdů, na něž si Slavia tolik věří a na které je naopak Sparta, především v domácích utkáních play off, v české extralize úspěšná jen zcela výjimečně…

HB/div (28.3.03)

30. března 2003

TŘINEC – PARDUBICE 4:5 p

(aneb Utkání, které nebylo pro kardiaky!)

Ne, to není nudná, už milionkrát obehraná písnička, když budeme jako jiní před námi tvrdit, že utkání play off jsou naprosto specifická a výjimečná. Zase se to potvrdilo v šestém semifinále mezi Pardubicemi a třineckými „Oceláři“. Šedesát minut normální hrací doby nepřineslo rozuzlení tajenky, kdo se stane vítězem a kdo poraženým, ale přineslo nezapomenutelný zážitek. Jak se u nás říká - každou chvilku tahal pilku někdo jiný. Domácí mužstvo získalo rychle vedení a stejně tak rychle o něj přišlo. Východočeši poté důrazně nakročili k vytouženému postupu do finále, když ve druhé třetině utekli soupeři na rozdíl dvou gólů. Než ale skončila prostřední část hry, už zase byly výchozí pozice obou protivníků zcela vyrovnané. A třetí dějství? Nejdříve se nechal akcí Pavla Janků zpoza branky zaskočit ve 44. minutě Adam Svoboda a fanoušci Třince věřili v sedmý rozhodující souboj v pardubické Duhové aréně. A věřili ještě v 56. minutě, i když se jejich miláčci museli bránit početnímu oslabení. Když tu náhle, 290 sekund před třetí sirénou, se zrodila situace, která se okamžitě zapsala do dějin českého hokejového play off. A na kterou určitě až do konce života nikdy nezapomene obránce Petr Jančařík...

Jeden z pardubických mladíků Petr Koukal, tísněný Skořepou, se rozjel s kotoučem za branku Vlastimila Lakosila. Pak nečekaně vrátil puk zadovkou, v předtuše, že jeho pohyb sleduje jeden z kamarádů v červených dresech a pokusí se vtipnou akci zakončit. Nebylo třeba - Koukalova přihrávka se zastavila na nešťastně nasměrované brusli třineckého zadáka Jančaříka a od ní se odrazila do odkryté poloviny Lakosilovy klece. Domácí brankář už totiž střežil opačnou poloviny branky a vyhlížel, až se tam Koukal i s pukem objeví. Nejen on nemohl uvěřit radostné reakci pardubických hokejistů. Byl to zlomový okamžik zápasu i série. Víra ve vítězství třineckých Ocelářů byla vážně narušena - domácím se nevydařila ani následná přesilovka, a prodloužení? V něm se do nekonsolidované obrany rozjela elitní formace Pardubic a Tomáš Blažek střelou mezi Lakosilovy chrániče završil svůj životní hattrick i postup Východočechů do finále play off po dlouhých devíti letech!

Zastavme se ale ještě jednou u situace z 56. minuty. Nebyl to stoprocentní vlastní gól, hodně však připomněl jiný nezapomenutelný okamžik hokejových play off, konkrétně ze zámořské NHL. Na jaře 1986, kdy v sedmém rozhodujícím utkání semifinále Stanleyova poháru mezi favorizovaným Edmontonem a Calgary Flames zazmatkoval obránce Steve Smith. Nikým neatakován se snažil rozehrát puk zpoza branky, ale provedl to tak nešťastně, že zasáhl „beton“ nic netušícího brankáře a spoluhráče Granta Fuhra. Od něj se kotouč odrazil za brankovou čáru! Edmonton, byť dirigován takovými esy a zvučnými jmény jako Gretzky, Messier či Coffey, se už nevzpamatoval. Steva Smithe pak ještě dlouho trápily výčitky svědomí...

Situace v Třinci byla sice poněkud jiná, přesto něčím podobná. Ani Oceláři se nedokázali semknout k pádné odpovědi a Richard Král posléze prohlásil: „Když si uvědomíme, že na podobnou příležitost můžeme čekat zase pět šest let? Je to smutné. Mužstev, toužících po úspěchu v play off, bude za rok zase víc.“

Naopak „papírový“ střelec Petr Koukal (ve skutečnosti chytrý nahrávač) mluvil o náklonnosti nevyzpytatelné společnice. „Bylo to štěstí! Chtěl jsem puk před první tyčkou hodit na Průchu nebo Koláře, věřil jsem, že tam jeden z nich bude, gólman šel se mnou a jeden z třineckých hráčů si to tam kopnul.“ A jaké byly pocity „onoho hráče“ alias nejsmutnější postavy kuriózního incidentu, jenž hodně zamával s nervovou i cévní soustavou mnoha „kardiaků“? „Viděl jsem, že Koukal jede k zadnímu mantinelu a chtěl jsem se rozhlédnout, koho mám za zády, když v tu chvíli nahrál zpátky dozadu. Byla to docela rána, možná i proto se mi puk odrazil od brusle přímo do brány,“prohlásil Petr Jančařík. Zkušený třinecký obránce, který tak nechtěně pomohl k postupu Pardubic, mimochodem svého předchozího extraligového týmu...

HB/id-tv (2.4.03)

5. dubna 2003

PARDUBICE – SLAVIA 1:0

(zádrhel po 20 minutách aneb komedie u videa pokračuje)

Play off, do jehož vývoje významně zasáhly sporné situace, jenž nebyly uspokojivě vyřešeny ani u videa - tak se jednou možná bude hovořit o nadstavbové části soutěže z roku 2003, vrcholící finálovou sérií mezi Slavií a Pardubicemi. První třetina prvního utkání ve východočeské Duhové aréně napsala v tomto směru další neuvěřitelnou kapitolu. Už počtvrté se účastníky sporného momentu stali hokejisté pražské Slavie, tentokrát však v roli „poškozeného“ týmu.

Pardubice zvládly úvodní dějství finále lépe, také se dostaly do vedení, i když se štěstím. Mudrochova střela byla vychýlena z původního směru a zapadla do sítě na opačném konci slávistické branky, než její strážce Roman Málek očekával. Málkův protějšek Adam Svoboda se zatím spíš nudil, a možná si říkal, že hosté zapomněli očekávanou bojovnost a důraz - z jejich pohledu v lepším případě - v kabině. Časomíra odkrajovala poslední sekundy, když Pardubice zaváhaly ve střídání. Najednou se před Svobodou objevila nikým nehlídaná dvojice Duda - Beránek! Prvně jmenovaný chytře roztáhl pardubického gólmana u ledu a předložil Beránkovi ideální přihrávku. Se závěrečnou sirénou se proto rozvlnila domácí síť. Rozhodčí Turčan, operující přímo u inkriminované branky, jasně gestikuluje a ukazuje - je to gól! Vzápětí se však odchází poradit do boxu časoměřičů, zvedá telefonní sluchátko a žádá o radu kolegu v kabince s videopřehrávačem.

Televizní záznam okamžitě poodhalí další nesrovnalost. Nejde jen o to, zda Beránek překonal Svobodu před vypršením hrací doby. Pardubický gólman totiž při svém zákroku odkopává nohou brankovou konstrukci a nepatrně ji vychyluje z předepsané polohy. Je to jasné - budeme-li se striktně držet pravidel, gól by neměl platit. Rozhodčí Turčan však v okamžiku, co odloží telefon, ukazuje nekompromisně do středového kruhu. Tímto výrokem je Beránkova střela posvěcena z nejvyšších míst, a mělo by to být 1:1. Ale není!!!

Uběhne patnáct minut. Celá přestávka. A na začátku druhé třetiny je důležitý výrok rozhodčích přehodnocen - a branka odvolána!

„Hned od začátku jsem byl přesvědčen, že gól platit nebude. Viděl jsem sérii mezi Spartou a Slavií a tam Málek udělal něco podobného. S výstrojí váží brankář přes sto kilo, a když se odrazí od tyčky k zákroku, nemá branka šanci udržet se na místě,“ prohlásil Adam Svoboda. Jak je ale možné tak pozdní přehodnocení? Ano, důvod je jasný a pochopitelný - Svoboda posunul klec dříve než se Beránek trefil do sítě. Ale chybná rozhodnutí se stávají. Je tedy vůbec možné akceptovat, že muži v pruhovaném původní výrok, k němuž dospěli právě po konzultaci u videa, po 15 minutách zcela obrátí? „Takové věci se stávají. Došlo ke špatné komunikaci a ke shodě několika faktorů. Hlavní rozhodčí se dotázal, zda gól nepadl po čase, a spokojil se s upozorněním, že nikoliv. Videorozhodčí však během přestávky pokračoval ve studiu celé situace a zjistil, že branka nemůže být uznána s ohledem na pohyb konstrukce,“ prohlásil delegát zápasu a bývalý mezinárodní rozhodčí Vladimír Šubrt. Jenže tady nejde o nějaký rozpor se spravedlností, ani o pravidla, v tomto směru je všechno opravdu jasné. Ale o logiku a onu shodu okolností. Pokud by inkriminovaná situace nenastala v předposlední vteřině, a videorozhodčí (nebo někdo z funkcionářů?) neměl dostatek času k individuálnímu studiu, a také proto, že rozhodčí na ledě sami o sobě neprojevili zájem dotázat se na pohyb Svobodovy klece, lze si těžko představit, že by gól Slavie byl neuznán a odvolán.

Zbytek zápasu hokejové labužníky nijak nenadchl. V taktické bitvě se Pardubice výrazně neprojevily, spokojeně hájily své vedení 1:0. A Slavia? Ta byla nevýrazná vlastně celý zápas, včetně finiše, kdy mohla přes půl minuty hrát bez brankáře a v přesile 6 na 3...

P.S.: A ještě jedna praktická poznámka. Situace z prvního finálového duelu a obdobná ze čtvrtého semifinále mezi Spartou a Slavií zpochybňuje samu podstatu a onu „spravedlnost“ doslovného výkladu pravidel. Tak jak jsou pravidla napsána, zvýhodňují tým, který by měl inkasovat gól. Obě události, prověřované videorozhodčím, vypovídají o tom, že brankáři nebyli nikým atakováni a posunutím brankové konstrukce nemohli ovlivnit způsob, jakým byli překonáni. Dobrá - pokud není možné k tomuto faktu přihlédnout, mělo by se uplatnit jiné pravidlo, například o zdržování hry, a brankář, jenž je za svůj počin osvobozen od inkasovaného gólu, by měl být potrestán dvouminutovým trestem. V opačném případě nelze vyloučit variantu, že se brankáři budou (a třeba tak již činí) snažit v bezvýchodné situaci „nenápadně“ posunout branku pokaždé, a tím připravit soupeře o regulérní a nezvratný gól.

HB/div (5.4.03)

9. a 10. dubna 2003

Cirkus a bomba

(aneb Slavia už pouhý krok od mistrovského titulu!)

Něco takového vršovický Eden ještě nezažil. Vlastně ne Eden, ale Finálová hala Pražské energetiky, která se nikoliv obrazně, ale doslova otřásala v základech.V každém rohu kluziště stála obří repro soustava, ze které se do stařičkého zimního stadiónu rozlévala řeka ohlušujících decibelů kolovrátkových songů, vykřičené diskotékové hity Michala Davida či Ivety Bartošové z 80. let nevyjímaje. V hledišti, zaplněném do posledního místa, nebylo slyšet vlastního slova. Zatím, co na tribuně k stání se tísnili obyčejní hokejoví fanoušci, šťastlivci, jimž se podařilo získat některou ze vstupenek vloženou do běžného prodeje, nejen nové prostory VIP, ale i klasická místa k sezení se zaplnila čestnými hosty, sponzory, rodinnými příslušníky a také kamarády čestných hostů, sponzorů, rodinných příslušníků či přímo hokejistů. Inu, v otázce dostupnosti a přerozdělení vstupného podobný stav jako v Pardubicích…

Zahajovací kulisu třetího i čtvrtého finálového duelu mezi Slavií a Pardubicemi zastřešil mužný hlas čelenkou okrášleného Bohúše Matúše (prý nového Karla Gotta) a jím neortodoxně zazpívaná státní hymna. Mimochodem, bylo smutné rozhlédnout se kolem sebe a zjistit, jak málo lidí v tu chvíli odložilo pokrývku hlavy. Inu, nové časy, nové mravy? To na střídačce obou finálových soupeřů je vše při starém. Hokejisté i jejich trenéři prožívali zápasy způsobem, který při emocionálních výlevech nespokojenosti, ať už na sporné zákroky protihráčů, nebo na způsob, jakým posuzovali herní situace muži v pruhovaném, nebyl v žádném případě určen nezkažené mládeži. V ochozech se jevily zřetelnější impertinentní poznámky Vladimíra Růžičky. Jeho hlas stejně jako u pěvce hymny je silný a nezastřený. Miloš Říha, který ve druhém z pražských duelů musel hodně často a hodně důrazně krotit emoce i vlastních svěřenců, zejména Petra Sýkory či Ladislava Lubiny, jenž mohly být příčinou zbytečných trestů pro hráčskou lavici za nemístné protesty, byl naopak skoro neslyšitelný. Během play off už se nakřičel až až a teď už jen sípal. „Nevyhrožuj! Nevyhrožuj!“ reagoval nakvašeně na vztyčený prst sudího Turčana, naznačujícího, že další invektivy vůči své osobě již nebude tolerovat. „Sedni si a nech toho, drž už konečně pusu,“ tak by se dal shrnout zase jeden z následných pokynů (ve slušnější verzi) vůči zlobivému Petru Sýkorovi. „To není hokej, to je cirkus,“ ulevil si pro změnu Ladislav Lubina, když Turčan s Homolou posílali ve druhém utkání další a další hříšníky na trestnou lavici (celkem jich vyloučili 33!), kouskovali hru, a ta proto nebyla ani zdaleka tak pohledná a dramatická, jako o 24 hodin dříve, kdy se o vítězství Slavie rozhodlo až v prodloužení po šťastné střele obránce Kolaříka od modré čáry.

Tato skutečnost, a ještě více zranění klíčových postav série, vyvolala řadu změn na obou stranách. Odvetný zápas tak od pardubické kabiny, to znamená z míst za brankou Pražanů, pouze smutně sledovali dva „knírači“. Nejen dlouhodobý rekonvalescent obránce Michal Sýkora (v jednu chvíli si na dálku vyměňoval názory se slávistickým manažerem Blažkem, který sledoval utkání nad ním, z okna své kanceláře), ale také Tomáš Divíšek. Oba mají krásné kníry, to ano, ale potřebnější než mužná ozdoba by byla jejich aktivní přítomnost, společně s dalším marodem Tomášem Blažkem, na přeházené pardubické střídačce. Někdejší opora David Pospíšil se definitivně odsunul mezi náhradníky (chvílemi klečel na kolenou u hrazení, s rukama bezmocně přehozenýma přes mantinel), s výjimkou mládežnické trojice se protočila jména ve všech útocích Východočechů. Také Slavia postrádala velké opory, které šlo spatřit v civilu vedle lavičky. Konkrétně Aleše Krátošku a Michala Supa, zraněné v průběhu třetího finálového zápasu (po Františku Kučerovi, jehož už dříve vyřadila opakovaná operace menisku, nebylo ani vidu, ani slechu). „Co je to za přihlouplé poznámky, že od chvíle, co nehrajeme, tak Slavia vyhrává? Přece když jsem byl ještě na ledě, zvítězili jsme ve druhém zápase v Pardubicích,“ smál se Michal Sup jednomu dobře míněnému popíchnutí ze strany kamarádů a pak vážně dodal: „Každopádně pro hráče je lepší se na všechno dívat z ledu, než z hlediště, i když se vyhrává.“ Na konci prvního pražského zápasu doplňoval zmíněnou dvojici „civilistů“ s poškozenou sádrou na ruce ještě i David Hruška. Poté, co mu ji doktoři na zlomené kůstce opravili, se ale ve čtvrtek statečně vrátil do hry. Inu, play off je nemilosrdné a hodně bolí. Ještě že jsou po dvaceti minutách hry čtvrthodinové pauzy, aby obě znesvářené strany mohly ošetřit nové rány a vrhnout se zpátky do nelítostného boje o vytoužený titul.

O přestávce se reproduktory opět otřásají a s nimi celá hala. To není hokejová atmosféra, to je jako na diskotéce! Výjimkou jsou chvíle, kdy probíhá soutěž ve střelbě na branku. Pořadatelé ji zakrývají speciální deskou a vylosovaní diváci se mají trefit do volných rohů. Když se jim to podaří, bude to Finálová rána Pražské energetiky. Fuj! Podbízení se sponzorům opravdu nemá mezí a někteří vtipní fanoušci přemítají, zda onou hlavní cenou není následné propojení drátů vysokého napětí v rukou vítěze. To by teprve byla rána! Více než na elektrické jiskření je ale zaděláno na jiné (emotivní) výboje a na pořádnou „bombu“. Kupodivu se nebude jednat o žádný poplašný telefonát. Pardubice přes všechnu snahu nebyly schopny přetlačit pozorně bránící Slavii, nedařilo se jim vypracovat si žádnou zásadní šanci, ze které by překonaly pozorného Romana Málka, a svoje zklamání směřovali stále častěji vůči rozhodčím. To se jim ale nevyplatilo. Možná nejaktivnější a nejnebezpečnější hráči mužstva, dva Michalové, Mikeska s Tvrdíkem, dostávají za protesty resp. naražení zezadu osobní desetiminutové tresty, tím pádem jsou pro zbytek nervózního utkání zcela nepoužitelní. Tvrdík odpykává přesně podle pravidel i dvouminutový trest, a v rámci pardubického oslabení završuje kombinaci s Beránkem druhým gólem v utkání - na své zvyklosti hodně „umírněný“ - Radek Duda. Okamžitě šplhá po tvrzeném skle a mává nadšeným fanouškům. Na opačné straně kluziště, před sektorem pardubických diváků, se ledová plocha mění v kluziště. Následuje krátká přestávka, technický personál odklízí nepatřičné smetí, a u střídačky Slavie to vře. Když se konečně ozve závěrečná siréna, hlasitě si uleví i obchodní manažer Ladislav Blažek. „Vedeme 3:1 na zápasy? Tak to je teda bomba!“

Je to tak. Slavia přesně v duchu semifinálové série se Spartou dokázala po prvním prohraném a nepovedeném utkání vyhrát další tři duely. V Pardubicích už může vybojovat asi zasloužený, přesto dílem stále hodně senzační titul. Ale pozor! Zatím každá letošní série play off, pokud neskončila 4:0, trvala šest zápasů. A utkání v Duhové aréně bude mít teprve pořadové číslo 5…

HB/id (10.4.03)

13. a 15. dubna 2003

Pohled na pohár jako elixír

(aneb Pardubice v poslední chvíli rozbily svoji rakev)

Ne, tady něco nebude v pořádku! Duhová aréna v Pardubicích je opět zaplněna do posledního místa. Ale je nezvykle tichá. Kdyby teď někdo upustil špendlík na rozbrázděný led, bylo by ho možná slyšet až v nejvyšších řadách konsternovaných ochozů. Právě končí druhá třetina pátého utkání. Hosté z Prahy, kteří vedou v sérii 3:1 na zápasy, s rozzářeným výrazem ve tváří spěchají do kabin a na ukazateli skóre svítí rovněž 3:1 pro Slavii. Svěřence trenéra Růžičky dělí od senzačního, a zdá se že až nečekaně snadno vybojovaného titulu, pouhých 20 minut! Před kabinou hostujícího týmu je z pochopitelných důvodů rušno. Obchodní manažer Ladislav Blažek stále někam telefonuje a lze uhodnout, že předběžně domlouvá program oslavné jízdy. „Pardubičtí si stěžovali, že jsme jim v Edenu nenabídli kvalitní šatnu, a chtěli nás dnes vystěhovat do jiné, méně luxusní. U nás ale žádná jiná není! Tak nám na oplátku dali méně vstupenek a ještě na horší místa než posledně. Však oni uvidí, kam je posadíme my, jestli se ještě znovu potkáme v Praze,“ čertil se na oko ještě před pátým finálovým duelem. Teď se zdálo, že taková alternativa nepřipadá v úvahu. V jedné ze dvou kabin, přidělených Slavii, v níž neseděli propocení, ale zatím naprosto spokojení hokejisté, diskutovali trenéři. A s nimi zraněné opory. Na věšáku se pomyslně houpaly jejich nepoužité dresy, které si měly v případě vítězství obléknout po závěrečné siréně, až půjdou oslavit titul.

Přesně tak to vypadalo v zákulisí pátého finále po dvou třetinách. Na straně hostů netrpělivost a očekávání báječných vyhlídek, na straně Pardubic zklamání a jen malá jiskřička naděje na obrat. Ve 40. minutě totiž „Tesla“ inkasovala ne jeden, ale hned dva góly do šatny, a je psychicky na dně. „To by položilo každého. Ale nevzdáváme se, nemáme kam couvat. Konec sezóny se blíží, není se na co šetřit,“ slibuje nově nasazený tank na hrotu prvního pardubického útoku Michal Mikeska, který si o něco dříve vybil po namáhavém střídání zlost na své hokejce a nekompromisně ji rozštípal na kousky. „Občas se hráč potřebuje vyřádit a je lepší, když to udělám na střídačce, kde jsem trochu schován, než na ledě. Tam bych určitě dostal zase nějaký trest a oslabil mužstvo,“ dodal tahoun Mikeska.

Úvodních deset minut třetí třetiny však slibovaný nápor Pardubic nepřinesl. Hráči v bílých dresech, z běžně nepřístupného prostoru mezi střídačkami pečlivě sledovaní nejen hostujícími marody Kučerou, Supem a Krátoškou, ale i těmi domácími Michalem Sýkorou, Tomášem Blažkem, Divíškem, ba dokonce oběma manažery Blažkem a Kusým, jsou pouze jako stíny zvučných jmen a Slavii stačí jednoduchá taktika k tomu, aby ukrajovala vteřinu po vteřince z času, zbývajícího k historickému úspěchu. Ve vlastním obranném pásmu sbírají hosté puky, vyváží je těsně za červenou čáru a stereotypně nahazují na zadní mantinel. Taktika, která dokáže ukolébat. Která se může vymstít. Třetí dějství se má za chvíli přehoupnout do druhé poloviny, když za pardubickou brankou prochází skupinka pořadatelů a nese těžký pohár pro nového mistra z provizorního televizního studia BULY k boxu časoměřičů. „To byl ten poslední impuls, který nás nastartoval, když tam nějaký šašek dvanáct minut před koncem nesl pohár. O přestávce jsme sice chvíli seděli se svěšenými hlavami, pak jsme si ale řekli, ne, my se nepokusíme, my výsledek skutečně obrátíme a nějakým Pražákům pohár nedáme,“ svěřil se hrdina večera Ladislav Lubina. V 51. minutě překvapivou střelou snižuje na 2:3 a obraz zápasu se mávnutím kouzelného proutku radikálně mění. „V takové fázi tak důležitého utkání se podobné zákroky nemůžou pískat!“ zlobí se Radek Duda, když vzpomíná na další důležitý moment. V 56. minutě se po souboji s Kadlecem ochotně vznáší Tvrdík jako motýlek (pohled na obří obrazovku, umístěnou na informační kostce Duhové arény, a opakovaný záznam sporné situace to okamžitě potvrzuje), ale rozhodčí přesto nabízí prohrávajícímu týmu ideální možnost na vyrovnání. Možná mají na paměti kritická slova pardubického trenéra Miloše Říhy. „U videa trávíme dlouhé hodiny a viděli jsme řadu shodných, ale rozdílně posouzených situací na obou stranách. Je to Slavia, která hraje tvrdě, ale my jsme ti, co jsou vylučováni,“ prohlásil po předchozím utkání a teď ví, že je to zlomový okamžik. Bylo by hříchem ho nevyužít, říká si i Jan Kolář, když posílá puk potřetí za Málkova záda. „Mysleli jsme si, že už je rozhodnuto, a jak je vidět, hluboce jsme se mýlili,“ říká se sklopenou hlavou Adam Šaffer, když odchází tentokrát do zmlklé slávistické kabiny. „Kdybych v úvodu třetí třetiny raději vystřelil a nedělal blbý blafák, mohlo být všechno jinak, takový už je hokej“ zpytuje svědomí. Je to tak – oslavy titulu se odkládají nejméně na patnáct minut přestávky a neurčitý počet vteřin v prodloužení.

Slávistická naděje ovšem stále žije a zvyšuje se s blížícím se koncem nastaveného času a stále reálnější hrozbou samostatných nájezdů. Totiž, hrozbou jak pro koho. „Pro nás by to byl konec, v samostatných nájezdech se nemůžeme Slavii rovnat,“ říká zcela upřímně David Pospíšil. Hostující brankář Roman Málek, fantom těchto situací, se už naopak těší. „V duchu jsem se na ně připravoval už od 6. minuty prodloužení,“ přiznává po tragickém konci smělých přání. 50 sekund před čtvrtou sirénou možná jen instinktivně natahuje ruku po střele Ladislava Lubiny. Pardubický veterán ji vyslal až skoro od modré čáry, z rohu kluziště, míří nad, ale střet s vodou nasáklým košíčkem Málkovy lapačky tlumí vysokou rychlost a sráží puk – do branky! „Byli jsme v rakvi, tu rakev jsme rozbili a věřím, že se domů ještě vrátíme k sedmému rozhodujícímu utkání,“ vyřkl prorocky Miloš Říha. Duhová aréna se okamžitě proměnila v sopku, která chrlí na led stovky oslavných „velikonočních“ perníčků. „Bylo by bláhové si myslet, že porazíme Pardubice čtyřikrát v řadě, je to silné mužstvo a navíc vítěz základní části extraligy,“ přiznává trenér Vladimír Růžička, který je s Radkem Dudou jedním z mála členů pražského týmu, schopný vyřknout názor na traumatickou porážku. Oba věří, že se na ni hráčům podaří přes noc zapomenout. V koutku duše však dobře ví, že takový obrat v hodině dvanácté – provedený až „brutálním“ způsobem – přelévá psychickou pohodu a touhu po vítězství na stranu Pardubic.

To ostatně přiznává těsně před šestým duelem i další ze slávistických trenérů Jiří Kalous. „Nebudu zastírat, že máme z utkání velké obavy.“ A ty se rychle zhmotňují. První třetina je zcela v režii hostů, také na trestné lavici vysedávají pouze hráči Slavie a Východočeši získávají důležité dvoubrankové vedení. Nejdříve se kotouč v klubku hráčů a hokejek dostává k volnému Lubinovi, pak se svěřencům až nezvykle klidného trenéra Miloše Říhy podaří v přesilovce 5 na 3 skvěle rozehrát kombinaci a těsně po návratu prvního z vyloučených hráčů zvýšit skóre přesnou střelou Otakara Janeckého. Z trestné lavice proto smutně odchází i Michal Sup, který i přes zdravotní problémy napodobuje Blažka na straně Pardubic a vrací se do finálové série. „Opravdu to byl faul?“ kroutí nevěřícně hlavou a snaží si vybavit sporný střet s Mikeskou. Pardubický „Duda“ je v centru dění. Když nestřílí nebo nezastavuje soupeře, ocitá se rovněž velmi často na ledě a rozhodčí Vokurka s Kolískem na jeho pády ochotně slyší. Ještě několikrát odesílají za katr slávistické hříšníky. V jednu chvíli však zatrne každému bez rozdílu klubové příslušnosti či sympatií k oddílovým barvám. Obránce Jan Hejda, který v úvodu druhé třetiny vrací svým gólem Slavii naději na obrat ve vývoji jednoznačného střetnuté (vzápětí hodně udušenou zpackanou, plné dvě minuty trvající přesilovkou pěti proti třem), odpaluje na hranu postavený puk a ten se zastavuje v Mikeskově obličeji! „Bohužel jsem vystřelil moc vysoko, ještě štěstí, že to dopadlo dobře,“ ulevil si později Hejda. Urostlý útočník hostů totiž padá k zemi jako podťatý, vůbec se nehýbá, ani když se k němu ve zlomku sekundy svalí věčný rival Duda a snaží se zjistit, co se stalo. Však si za projev fair play vyslouží poté, co se ochozy probudí z němého úžasu a otřesený Mikeska postaví na nohy, vyslouží pochvalné skandování z úst pardubických fanoušků!!!

Tábor slávistických fandů je naopak zamlklý a méně sportovní i nadále. Pravda, i pardubický transparent „Málku, dívej se - Áda je Tvůj vzor“ není dvakrát vtipný a inteligentní, ale kam se hrabe na sprosťárnu červenobílého kotle „Pardubice běžte do pr…“ - nic naplat, hosté vítězí ve všech ohledech na celé čáře. V poslední třetině navyšují náskok na konečných 5:1 a pražský led je zasypán krupobitím perníků. Marně se je snaží malí sběrači (a stejně tak možno říci „malí provokatéři“) vrátit do rozradostněné masy pardubických příznivců. Když jim pořadatelé a policisté uvolňují východ, obklopují v několika řadách klubový autobus a vyvolávají jména svých idolů. Jsou to tak bouřlivé a halasné oslavy, jako by stav série nebyl 3:3. Připomíná to spíš oslavy ukořistěného titulu. Osud je ale vrtkavý, tak pozor - nedošlo snad v daný moment k tomu, že se Štěstěna urazila a zase se přikloní ke Slavii? Tak jako v opačném gardu po „příhodě“ s předčasně vyneseným pohárem? „Kdepak, to slaví jen fanoušci. My jsme si v kabině hned řekli, že není co slavit, že nás čeká ještě jeden nesmírně těžký zápas a v něm jsou šance 50 na 50,“ řekl na rozloučenou David Pospíšil, střelec poslední branky utkání, který asi jako řada dalších hráčů finálových soupeřů nenašel v kruhu rodinném pochopení pro extravagantní dvoubarevný přeliv vlasů. „Doma mi řekli, že s ním vypadám jako debil,“ řekl bez vymlouvání Pospíšil.

A slávistická strana? Té do řeči nebylo vůbec. Byla znát únava a zklamání. „Je to hrozné, ale nemohl jsem chodit naplno do osobních soubojů před brankou,“ stěžoval si kamarádům nedoléčený Michal Sup. Teď bude záležet na tom, kdo zatne zuby a překousne veškerou bolest. Mistrovský titul je příliš lákavý a nebojuje se o něj každý den. A získat ho může ve čtvrtek 17. dubna jen jeden z nesmírně vyrovnaných soupeřů…

HB/ds (15.4.03)

Návrat na začátek rubriky

Návrat na hlavní stranu EXTRALIGY