Mistrovství světa 2000
Leningrad - gorod geroj. Město hrdina.
Tento poněkud omšelý nápis z neonových písmen pyšně shlížel i v roce 2000 ze
střechy jednoho z domů na náměstí Povstání, a vlastně na celé, kdysi carské
město, které se významně zapsalo do ruských i světových dějin. V roce, ve
kterém se v Rusku po 14 letech uskutečnil světový šampionát v ledním
hokeji. Organizace se ale neujala tradiční moskevská „bašta“, ale severněji
položený Sankt Petěrsburg, nebo chcete-li Petrohrad, co zažil řadu změn
v názvu, stal se svědkem velkých revolucí a přežil 900 dnů trvající
blokádu za druhé světové války. Ani dnes se v mnohamilionovém velkoměstě nežije
lehce. Hokejové mistrovství bylo proto i jedinečnou příležitostí nahlédnout do
života severní části země našeho někdejšího „Velkého rudého bratra“. Zjistili
jsme, že obyvatelstvo po trýznivých zkušenostech z minulosti, na rozdíl od
vyjukaných turistů, jen tak něco nezaskočí…
Nejdříve povodně, potom revoluce
Sankt Petěrburg vděčil za svůj zrod
dvěma historickým skutečnostem. Brutálnímu a velmi krvavému sporu o moc v Rusku
a touze Petra Velikého, mladého ambiciózního cara, vyhrát válku nad švédským
králem Karlem XII. První skutečnost odvrátila přízeň Petra Velikého od Moskvy,
druhá vytvořila potřebu vybudovat v místech, kde se Něva vlévá do Finského
zálivu vojenskou pevnost a poté město, z něhož by bylo po moři blízko do západního
světa. Petropavlovská pevnost byla postavena v roce 1703 a o devět let později,
tři roky po vítězné válce, se Petr Veliký definitivně přestěhoval na sever.
Sankt Petěrburg však za svou polohu splatil krutou daň. Povodně se vracely do
ulic nového hlavního města každým rokem, a ty v letech 1777, 1824, 1924 a 1925
byly doslova zničující. Hladina Něvy stoupla o několik metrů nad normál a
desítky domů skončily v ruinách. Tím ale pohnutý osud města neskončil. Nejprve
se zde odehrálo povstání děkabristů. Pak přišly na řadu pogromy, atentát na cara,
Krvavá neděle a první ruská revoluce v roce 1905. Ze Sankt Petěrburgu se stal
Petrohrad, a dělníci s vojáky a námořníky v čele s V. I. Leninem uskutečnili
„říjnovou“ bolševickou revoluci. Výstřel z křižníku Aurora 7. listopadu 1917,
který dal signál k útoku na Zimní palác, symbolicky vrátil titul hlavního města
zpět do Moskvy. Za dalších sedm let se Petrohrad změnil v Leningrad, který byl
za kruté německé blokády v letech 1941-1944 rozbombardován. Vyhládlému
obyvatelstvu tak nezbylo nic jiného než rozkopat všechny parky, a pěstovat v
nich zeleninu...
Ulice jako
tankodromy
I dnes se v „obnoveném“ Sankt Petěrburku (Petrohradu) najdou skeptici, co
tvrdí, že se v Rusku za posledních 700 let vlastně nic nezměnilo. Pořád se žije
v bídě a pořád se má dobře jen hrstka vyvolených lidí. Momentálně tzv. „noví
Rusové“, kteří až na výjimky zbohatli na odkazu minulosti, především na
zbraních a na dalších pololegálních obchodech. Oni však churavějící zemi určitě
nezachrání. Ať už získali své peníze jakkoliv, okamžitě je přelévají ven z
Ruska, na konta ve švýcarských bankách. A výsledek? Projděte se ulicemi
Petrohradu a uvidíte sami. Bohatí bydlí na okraji města v moderních a dobře
střežených vilách. Střední vrstva, pokud měla ještě za komunismu štěstí (to
znamená správný dekret a stranickou knížku) se uskrovnila na sídlišti v
chátrajících panelácích. A ti ostatních bydlí v ponurých domech s minimální
infrastrukturou a hygienickým zázemím. Elektrické rozvody tam nejsou zabudovány
do zdí, ale jsou vedeny přímo po stěnách do bytů, v nichž platí známá rovnice -
co místnost, to nejméně jedna rodina.
Mnoho historických budov, s výjimkou velkých muzeí, divadel a
nejslavnějšího objektu - Ermitáže, se rozpadá, protože na rekonstrukce nejsou
peníze. Napravit škody „architektů socialismu“? To je další nelehký úkol, který
si vyžádá dlouhý čas. Přestavba krytého bazénu pro veřejnost (!) zpět do
původní podoby funkčního Lutheránského kostela je jednou z prvních vlaštovek.
Ulice, pasivně vyčkávající na povodně, však zatím nemělo smysl opravovat nikdy,
a proto až na široký Něvský prospekt, hlavní tepnu města, a několik dalších
tříd, připomínají spíš poničený tankodrom.
Metro, ráj všech pivařů
Bez ohledu na tragický vzhled vozovek i samotných dopravních prostředků
se ale Petrohradu nedá vytknout právě pestrý a vcelku fungující dopravní
systém. Obstarožním trolejbusem, ze kterého se sype rez a jehož dveře drží
pohromadě jen na čestné slovo, stejně „smutnou“ tramvají a nebo „častnikem“,
soukromým autem či mikrobusem, který byste okamžitě doporučili ke sešrotování a
v němž vás na zamávání svezou za pár rublů, se dostanete na všechna důležitá
místa. Toužíte-li pokochat se pohledem na carská letní sídla, roztroušená
nedaleko od sebe a přibližně 25 kilometrů od Petrohradu, především na „ruské
Versailles“ - Peterhof, Carské selo a Pavlovsk, můžete vyzkoušet jízdu vlakem,
případně dosluhujícím vrakem, alias turistickým autobusem. Speciální kategorii
dopravního systému představují taxíky (cestu z letiště do centra si účtují v
přepočtu za 50 dolarů), do nichž se nedoporučuje nasedat v noci, pokud je ve
vozidle přítomen ještě někdo jiný než řidič.
Nejpoužívanějším prostředkem a chloubou města je ale metro, které je v
provozu od roku 1955. Sprejeři sem na rozdíl od Prahy ještě nedorazili, a tak
každá z 58 stanic je neporušeným architektonickým unikátem. Intervaly na každé
ze čtyř tras jsou výrazně kratší, vzdálenosti mezi stanicemi větší a jejich
hloubka v zemi až trojnásobná než v českém hlavním městě. Jen vagóny - od
stejného výrobce – jsou pochopitelně totožné. A přecpané od rána až do večerních
hodin, kdy v nich narazíte na místní zvláštnost - pasažéry, bezstarostně se
občerstvující ze skleněných lahví piva!
Noční „žizň“, past na turisty
Jenže už ani strach z překlenutí „kulturní bariéry“
nestojí v cestě tomu, aby do Petrohradu stále s větší chutí přijížděli
zahraniční turisté, na které čeká pestrá paleta kulturního vyžití. Ten, kdo
ovládá základy ruského jazyka, si ušetří řadu nepříjemných překvapení v
souvislosti se snahou vydělat na cizincích slušné peníze. Dvojí ceny při vstupu
do muzeí nejsou ničím mimořádným. Stejně jako bujará korupce a byrokracie.
Uniformované osoby rády legitimují a poté žádají úplatky za stažení falešných
obvinění. Vymyslet si mohou cokoliv, například že máte neplatný pas, dopustili
jste se přestupku na přechodu pro chodce, nebo že se podezřele procházíte
nočním městem. Mimochodem, ještě před deseti lety byl noční život jedno velké
tabu. Nebylo kam jít a bylo to ještě nebezpečnější než dnes, kdy jsou lákadlem
pro cizince noční kluby s bohatým kulturním programem, tradičním jídlem
(soljankou, borščem, rasolnikem, šašlikem, pelmeněmi, pirošky či zmrzlinou) a
spoře oděnými dívkami. Na specifickou klientelu čekají další, už poněkud méně
atraktivní dámy, korzující po východním konci Něvského prospektu. Smluvní cena
za nabízené služby? Přibližně 100 dolarů (3000 rublů). V temných zákoutích
rozpadajících se sídlišť je ale cenová hladina diametrálně odlišná. Na
radovánky s těžko odhadnutelnými následky vám postačí pouhých 50 rublů!
Sankt Petěrburg si určitě ještě dlouho
uchová svůj specifický ráz. Minulost se bude prolínat se současností. Třeba v
tom, že pár metrů od gigantického oslavného transparentu na vítězství ve Velké
vlastenecké válce narazíte na prodejnu hamburgerů od McDonalda. A budoucnost?
Ta je zahalena rouškou tajemství - i po přehlídce slibů, co všechno se změní k
lepšímu po volbách nového gubernátora (starosty). Jedna věc se ale nezmění
určitě - romantika „bílých nocí“, za nichž se po půlnoci šest mohutných mostů
přes Něvu zvedne, aby mohly lodě z vnitrozemí proplout do ústí Baltického moře.
A co hokej?
Češi se stali podruhé za sebou mistry světa,
když v „bratrovražedném“ boji porazili tentokrát nečekaně houževnaté Slováky.
Takový fakt je všeobecně znám. Ale jak se „ruská specifika“ promítla do
hokejového turnaje, který se měl stát triumfem domácích borců?
Třeba tím, jak se rusko-sovětská minulost střetávala se současností.
Na chování obyvatel byla znát po řadu let pěstovaná „vojenská“ disciplína,
jindy neuvěřitelná drzost a suverenita. Dodnes platí, kdo nemá funkci nebo
uniformu, nemá nic. Ti šťastnější dávají svoji důležitost náležitě najevo. Tak
například - bezpečnost Ledového paláce, haly Jubilejnyj a blízkého okolí měli
na starost vojáci, policisté a další
„dobrovolníci“. V úvodu turnaje každého
neustále legitimovali. Pomocí detektorů kontrolovali každou osobu, každé
zavazadlo. Prohlíželi počítače, mobilní telefony. A protože Rusku opravdu
vládne byrokracie, nepustili vás na trénink nebo k hráčům do „mix-zony“ bez
zvláštní propustky, o kterou jste museli každý den opakovaně zažádat. Jakmile
Rusko předčasně vypadlo z turnaje (to byla katastrofa, podle jejich novin
největší od revoluce v roce 1917!), všechno se změnilo. Do jindy střežených
prostorů proudili rusky hovořící pánové, ženy
i dítka s očividně podvodem získanými akreditacemi, aby zkonzumovali
nebo odnesli všechno, co jim přišlo pod
ruku. Znalci poměrů varovali i před rabováním tiskového střediska! V „Děn
pobědy“ přepadli těsně před halou Jubilejnyj finského fotografa. Drahé vybavení
zachránil, ale za cenu krvavých šrámů v obličeji. A ochranka? Někam se
ztratila. Šeptem se mluvilo o tom, že také vojáci s policisty pouze vyčkávají
na vhodný okamžik, aby si ze stadionu odnesli domů něco „na památku“. Třeba
židli nebo telefon…
A ještě jedna „neuvěřitelnost“. Pro novináře je stále složitější
akreditovat se na jakoukoliv akci.
Pořadatelé vyžadují potvrzení, a v předstihu kopie novin a vašich
článků. V Petrohradu? Lidé z akreditačního centra pokoutně nabízeli
falešné akreditace na cizí jméno a fotografii za 300 rublů, stejně falešnou,
ovšem už na skutečné jméno a fotku (třeba dvanáctiletého kluka!), za 600 rublů.
Pořadatelská pokladna přišla zkrátka, kapsa vychytralých překupníků se však
hezky naplnila. No co, zkrátka Rusko…
HB/id-arch
Návrat na začátek této stránky