MILAN HEJDUK: SBĚRATEL VÝSTŘEDNÍCH SUVENÝRŮ

(když ho trefil Sakic do ucha, do zpěvu mu nebylo)

Poprvé vstoupil na ledovou plochu v pěti letech. Nebylo divu, že ho k hokeji přivedl otec, který sám hrával v Pardubicích a později zamířil do Ústí nad Labem, kde trénoval. MILAN HEJDUK tak víc času než doma strávil na tamním zimním stadiónu a bylo přirozené, že v jeho případě padla volba o budoucím „povolání“ právě na lední hokej. Jinak tomu snad ani být nemohlo. Už jste slyšeli o tom, kdo byl jeho vzorem? Ústecký rodák Petr Rosol a především Vladimír Růžička…

S Vladimírem Růžičkou jste si nakonec zahrál v olympijském týmu na „Turnaji století“ v Naganu. Bylo vám dvaadvacet let a musel to být báječný pocit, co říkáte?

„Bylo to skvělé, když se nad tím dnes zamyslím. Nicméně v tu chvíli to člověk ani tak nebral. Díval jsem se na něj jako na jednoho ze spoluhráčů.“

Od „zlatého“ turnaje uplyne zakrátko pět let. Vy jste se v konečné nominaci objevil až na poslední chvíli. Počítal jste tehdy s ní?

„Vůbec ne. Někdo se mě dokonce tehdy na začátku sezóny ptal, jestli pomýšlím na Nagano. Já mu řekl, že se asi zbláznil a že olympijský turnaj budu sledovat jen doma u televize. Nakonec se ve výběru pár hráčů z extraligy objevilo a já měl nesmírné štěstí, že v sestavě zbylo místo i pro moji maličkost. Odlétal jsem v pozici třináctého útočníka. Skvělá zkušenost! Navíc samotný turnaj byl pro každého z nás perfektním zážitkem, na který nikdy nezapomeneme. Těžko se něco podobného ještě bude opakovat…“

Letos se olympiáda uskutečnila v Salt Lake City a nás zastavil ve čtvrtfinále tým Ruska. Nutno poznamenat, že v tomto duelu jsme si vybrali obrovský kopec smůly. Do ruské branky si nenašla cestu byť jen jedna jediná střela. Nicméně - dají se oba výběry, tedy letošní a ten z Nagana, srovnávat? Který byl kvalitnější?

„Já bych řekl, že jsme v Salt Lake City měli lepší mančaft než v Naganu, hráli jsme atraktivnější hokej. V Japonsku se spoléhalo na obranu v čele s Haškem, letos se naše národní mužstvo prezentovalo útočnějším stylem hry. Bohužel, nepřineslo to žádný úspěch…“

Vám ale právě Nagano otevřelo cestu do NHL…

„To zcela určitě. Nebýt olympiády, smlouvu v Coloradu bych asi nepodepsal. Avalanche mě draftovaly už v osmnácti letech, jenže čtyři roky o mé služby neprojevili představitelé tohoto denverského klubu žádný zájem. Přiznám se, že už jsem ani s možností zahrát si v kanadsko-americké NHL nepočítal. Spíše jsem uvažoval, že si půjdu zahrát do některého z evropských mančaftů. Po Naganu však došlo k podpisu dvoucestné smlouvy a já si řekl, že to půjdu zkusit.“

S čím jste za oceán odjížděl?

„Nepřemýšlel jsem o návratu domů, ale o tom, že dva roky stoprocentně za oceánem zůstanu. Pokud by to k ničemu nevedlo, teprve pak bych se vrátil. Nestalo se, hrál jsem v prvním týmu.“

V uplynulé sezóně Laviny ztroskotaly v play off na Haškově týmu. Byl Detroit skutečně nad Vaše síly?

„Myslím si, že vyhráli zaslouženě. I když naše vzájemná série došla až k sedmému zápasu, ve většině z nich oni byli lepší...“

Naopak - o rok dříve jste společně s Martinem Škoulou nejcennější trofej na světě přivezli do Čech. Dá se tento triumf srovnávat s olympijským zlatem?

„Vítězství ve Stanley Cupu s tím nemůžete srovnávat. Na olympiádě reprezentujete Českou republiku, turnaj trvá čtrnáct dní. Záleží na momentální formě. O Stanleyúv pohár usilujete celý rok. Je proto více vydřenější, hrajete na doraz a všichni toho v červnu mají plné zuby. Každopádně, získat tuto prestižní trofej je nádherné a každému bych přál, aby měl možnost podobný pocit zažít.“

Také letos je Colorado favoritem. Zatím jsou ale výsledky Avalanche pro jejich příznivce zklamáním...

„Určitě souhlasím s tvrzením, že patříme mezi nejlepší týmy. Mančaftů, které mohou vyhrát pohár, není zase až tolik. Možná jich je šest nebo sedm, ostatní nemají podle mého názoru šanci. Nemyslím si ale, že by měla vypuknout nějaká panika. Mužstvo Colorada je opravdu dobré a v dlouhodobé soutěži by se jeho kvalita měla projevit. Pevně tomu věřím.“

O kvalitě mužstva nejlépe svědčí to, že v kádru je řada skutečných hvězd, mezi které patříte i Vy. Kdo však vládne v kabině? Kdo dokáže mančaft vyhecovat a strhnout?

„V první řadě – já se za hvězdu nepočítám. A vzájemná komunikace? Kapitánem je Sakic, ale v kabině se výrazně neprojevuje. Forsberg také ne, spíše vládnou Patrik Roy a Mike Keane. Ten prošel řadou týmů, třikrát vyhrál Stanley Cup a je považován za nepsaného vůdce týmu. Jestliže se nedaří, vystoupí v kabině, snaží se něco říci a všechny nás vyburcovat. Sakic zkrátka kraluje víc na ledě než v kabině.“

V zámoří hrajete pátou sezónu. Když se ohlédnete, koho by jste nejraději viděl vedle sebe v útočné trojici?

„Hodně jsem toho zažil v útočné formaci, kde byli Sakic a Tanguay. Společně jsme nastupovali v posledních třech sezónách. Navíc v sezóně, kdy Colorado vyhrálo Stanley Cup, dala naše řada i nejvíce gólů z celé NHL. S nimi se mi hrálo asi nejlépe. Také bych si ale chtěl zahrát s Nedorostem a Vrbatou, abychom vytvořili ryze českou lajnu…“

Je příjemné, když jste v mužstvu čtyři Češi?Jak je to s životem v Americe?

„Je určitě lepší, když člověk není v týmu sám. Na druhou stranu i ostatní spoluhráči jsou super, s nikým jsem neměl problémy, jsou to kamarádi. A život za oceánem? Zvyknete si, i když na začátku to úplně nejlepší nebylo. Hlavně první dva nebo tři měsíce byly těžké. Nešel jsem totiž stejnou cestou, jako ti, kteří odcházejí do Ameriky nebo Kanady už v dorosteneckém věku. Musel jsem se především vypořádat s angličtinou. Doma jsem se jí učil na gymnáziu, jenže to bylo něco úplně jiného...“

Pokud bychom pominuli otázku peněz a představili si, že v celém světě by byla stejná možnost výdělku, kterou z evropských nebo světových soutěží by jste si vybral?

„Jestliže by podmínky byly všude stejné, zůstal bych doma, kde se hraje na širším kluzišti a je větší zábava. V Čechách se hokejem pobavíte mnohem víc než v zámoří.“

V létě se připravujete společně s extraligovými Pardubicemi. Sledujete jejich výsledky v domácí soutěži?

„Pochopitelně, především prostřednictvím internetu. Přeji klukům, aby se jim dařilo. Zatím suverénně vedou!“

Na místě je otázka bezpečnosti Vás hokejistů za velkou louží. Loni přineslo tragédii úterý 11. září, letos pro změnu řádil šílený washingtonský střelec. Jak je postaráno o bezpečnost hráčů NHL? Může se do Vaší blízkosti dostat někdo nepovolaný?

„Během tréninku nebo zápasu by se k nám nikdo dostat neměl. Mimo stadión se to stát může. Člověk samozřejmě události v okolí Washingtonu vnímal, bylo to tam hodně nepříjemné…“

Zápasy kanadsko-americké NHL píská čtveřice rozhodčích. Jak se Vám to zamlouvá?

„Během hry ani nevnímáte, že se na ledě čtvrtý rozhodčí pohybuje. Myslíte především na hru samotnou. Na druhou stranu, čtyři rozhodčí toho pochopitelně více vidí. Nyní se zaměřují především na hákování nebo bránění ve hře. Všeobecným přáním je, aby hra měla větší spád a padalo více gólů.“

Mají rozhodčí v zámoří větší autoritu než sudí u nás v Čechách?

„Určitě. Alespoň za mého působení v extralize sudí moc autority neměli. Možná se ale situace za poslední roky, kdy hraji v Americe, změnila.“

Dost nepříjemně vypadalo v listopadu Vaše zranění po zásahu pukem. Co se vlastně přihodilo?

„Hráli jsme doma přesilovku, Sakic vypálil a bohužel mě trefil přímo do ucha. Čekalo mě šití, uvnitř jsem měl šest stehů. Naštěstí puk netrefil centrum rovnováhy, které se právě v oblasti bubínku nachází. Do zpěvu mi ale v žádném případě nebylo...“

Otázka na závěr. Patříte ke sběratelům zajímavých suvenýrů. Loni jste si prý koupil domů hokejovou branku a pořídil si tzv. Rambo nůž. Čím své okolí překvapíte letos?

„Nevím, to teprve přijde. Chytá mě to vždy na konci sezóny, kdy už se hraje hodně dlouho. Pak mě napadají podobné věci…“

Pavel Petr (17.12.02)