Krystalicky čistá podívaná

POZNÁMKA K UTKÁNÍ 21. KOLA: KARLOVY VARY – SLAVIA 1:3

Byla to jasná úlitba generálnímu sponzorovi. Ve jménu karlovarského klubu již druhým rokem nefiguruje Milošem Zemanem tolik oblíbená „indiánská voda“ Becherovka, ale název Energie, odkazující na partnerství se Sokolovskou uhelnou a.s. Vždyť také Karlovy Vary a Sokolov dělí jen pár kilometrů. Ano, ještě před pár lety to byli velcí soupeři v 1. hokejové lize. Jenže dnes lázeňští chlapíci bojují mezi absolutní elitou, naopak sokolovský Baník se propadl ještě do nižších výkonnostních pater. Aby ale fanoušci z hornického města alespoň jednou do roka viděli pořádný hokej s velkým „P“, vznikla zvláštní dohoda: „A sice, že odehrajeme minimálně jeden zápas v sezóně, pokud možno s co nejkvalitnějším soupeřem v Sokolově. Loni jsme se tady utkali se Spartou, letos padla volba na dalšího úřadujícího mistra, na Slavii,“ prozradil manažer klubu Miroslav Vaněk.

Ochozy byly slušně zaplněny. Ty normální. Na poněkud legrační „VIP tribuně“, kde i nejvyšší představitelé karlovarského oddílu museli celých 60 minut stát v pozoru, nohama na lavičce, aby vůbec něco viděli, nechyběl ani distancovaný forvard soupeře, slávistický Petr Jaroš. „No, sice nemohu hrát, ale nechtěl jsem o zápas přijít,“ řekl útočník, který za trest ve hře po pěstní potyčce s kladenským Lažem musel povinně absentovat v jednom extraligovém klání. „Teď už si musím dát větší pozor, nemůžu se zase hned s někým poprat,“ žertoval během přestávky, než zašel do kabiny za propocenými, ale s ohledem na vývoj utkání spokojenými spoluhráči. Ti měli po dvě třetiny jasně navrch, i když to bylo trochu nelogické. „My jsme v Sokolově dvakrát trénovali, abychom si lépe zvykli na parametry místního kluziště, a doufali jsme, že to bude naše výhoda. Protože Slavia přijela přímo z Prahy a na zápas nastoupila prakticky přímo z autobusu,“ divil se Vaněk. Karlovarští se vzchopili až po dvou brankách Beránka, s nástupem do poslední třetiny, a najednou sahali po remíze. Jenže z tlaku nic nevytěžili, a do kolen je definitivně srazilo přísné vyloučení Vantroby. Nezaviněně upadl a přitom rovněž nechtěně podrazil soupeře. Rozhodčí Kolísek byl najednou až příliš nekompromisní a v tu dobu kulminující nápor Energie uťal oslabením. A přitom několik do očí bijících faulů soupeře jen o něco dříve s nadhledem pustil dál. Asi by se nic nestalo, a o ničem na VIP tribuně nemluvilo, kdyby Novák zdálky nepropálil Fraňka a přesilovku nevyužil, čímž potvrdil vítězství mistra v poměru 3:1. Karlovarští funkcionáři pak totiž zlomový moment ještě dlouho a roztrpčeně rozebírali. Dost možná, že už si sudí Kolísek karlovarské zápasy v této sezóně nezapíská…

A ještě jedna pikantnost. I když fanoušků Energie bylo v hledišti co do počtu hlav více, než těch ze Slavie, Pražané byli hlasitější! Členové jednoho či druhého tábora hokejových příznivců, i nejpočetnější skupina hlediště, překvapivě nevýrazní a „neutrální“ diváci přímo ze Sokolova, však jako jeden muž museli ocenit jednu po hříchu zcela výjimečnou skutečnost. Celý zápas se na základě výjimky BPA odehrál na ledě, na kterém nebyla ani jedna reklama! Slyšíte dobře, ani jedna!!! Jen červené a modré čáry plus kruhy a body pro vhazování. Jinak nádherný bílý led, na němž sice nebyl k vidění nijak oslnivý, ale svým způsobem „krystalicky čistý hokej“. To jest – přehledný, během kterého se puk neschovával do nesmyslně nahuštěných a tmavých reklamních nápisů…

HB/ds (11.11.03)

Příliš motivovaní „Tygři“

POZNÁMKA K UTKÁNÍ 8. KOLA: LIBEREC – SPARTA 3:4

Je to dobrá zpráva. Zdá se, že libereckým „Bílým tygrům“ se konečně podařilo setřást psychický útlum, který na ně ulehl s tragickým úmrtím Pavla Kábrta. Dokladem je nejen remíza v Plzni, ale především výkon doma proti Spartě (vzpamatovali se už i pořadatelé, a tak v programu k utkání nebil do očí takový přehmat, jako o čtyři dny dříve, kdy se fanoušci mohli dočíst, že zesnulý hokejista stále figuruje na soupisce Tygrů!). Smutným zjištěním je pouze to, že ani tentokrát se hokejisté, sídlící těsně pod Ještědem, vítězství nedočkali, a 49 sekund před koncem třetí třetiny přišli i o spravedlivý bod. Podle mínění roztrpčených hráčů, stejně tak podle slov prvního trenéra Josefa Jandače, se o to rozhodující měrou zasloužil hlavní rozhodčí Minář. „Sparta vyrovnala na 2:2 poté, co Broš po buly kopl puk za sebe, aniž by se ho dotkl holí. Takže se vhazování mělo opakovat, navíc pak držel hůl našemu Novákovi a Řezníček měl prostor ke střele,“ vyslovil se s jednodenním zpožděním pro oficiální hokejový server. V žaludku mu rovněž leželo vyloučení Čakajíka v čase 57:32, po němž hráli hosté přesilovku 5 na 3. „Čakajík byl vyloučen za zákrok, kterých bylo v utkání desítky. Marek po něm teatrálně upadl a místo, aby dostal dvě minuty za simulování, poslal nás rozhodčí do tří. Těsně před následným rozhodujícím gólem pak hráč Sparty projel naším brankovištěm,“ říká Jandač. A má v zásadě pravdu. Ale jen z poloviny. Proč?

Zápas to byl jako zvon. Nestranný fanoušek si přišel na své, protože akce střídala akci, nescházelo nasazení, touha po vítězství, a nějaké ty emoce k hokeji zkrátka patří. První třetina byla zcela v režii Liberce. Na přelomu 10. a 11. minuty se třikrát měnilo skóre během 53 sekund (!) a domácí tým vedl 2:1. Návdavkem brankář Svoboda skvěle zlikvidoval šanci Broše s Kratěnou v oslabení Pražanů. Po změně stran se situace změnila – Sparta srovnala krok, byť nevyužila první přesilovku pěti proti třem, ale než se stačil vrátit na led Kašpařík, přišla první chvíle maličkého obránce Řezníčka. Ve 30. minutě se nenápadnou tečí prosadil kanonýr Marek, ale obrozenou libereckou sílu stvrdil hned o 33 sekund později Verčík. Zejména hráči, kteří byli nedávno členy sparťanského výběru, a shodou okolností trochu záhadně „vypuzeni“ na sever Čech, tedy Novák, Kašpařík, Jiruš a Nedvěd, a s nimi Krstev, Procházka, Straka a Čakajík, nezastírali obrovskou motivaci. Bili se ne jako tygři, ale jako lvi. J Už na konci druhé, a pak v průběhu třetí třetiny však bylo znát, že libereckých hokejistům dochází síly více než Spartě. A stalo se něco, co vyvolalo nešťastný konec, na nějž si domácí trenér naříká. Jednoduše řečeno – „akce vyvolá reakci“ anebo „jak ty mně, tak já tobě“. Ve 53. minutě se po kontaktu s Paroulkem kácí k zemi Stanislav Procházka (řečeno slovy trenéra Jandače, rovněž poněkud teatrálně), obecenstvo bouří a sudí Minář vylučuje. V krátké době hraje Liberec třikrát po sobě dvouminutovou přesilovku, i když i hosté by o závažnosti zákroků také mohli polemizovat. Ano, už při svém prvním vyloučení si Paroulek počínal jako školák, a přidržený soupeř (s holí pod krkem) toho hbitě využil. Pohled na světelnou kostku s obří obrazovkou, opakující pozdější kontakt s Procházkou, však nahrává trenéru Hadamczikovi, který na něj marně ukazuje a upozorňuje jako vždy sveřepě vyhlížejícího Mináře (podle slov libereckého kouče, byť z doslechu, jsou to velcí kamarádi, Hadamczik a Minář…). Jenže Bílý tygři jedinečnou šanci rozhodnout zápas v triu přesilovek nezvládnou, a když se na zemi pro změnu válí Řezníček (opravdu teatrálně), smějí se mu snad všichni diváci (určitě jich bylo víc než 2400!) a z reproduktoru ironicky zní šlágr Miro Žbirky „Čo bolí, to prebolí“. Vzápětí však v tomto ohledu občas nevyzpytatelný Stanislav Procházka zasáhne holí v obličeji Výtiska. Je to krvavé zranění a trest je dvakrát 2 minuty. O 37 vteřin později sekne Čakajík v rohu kluziště po Markovi, ten se s bolestivou grimasou kácí k zemi. Možná je to herecká etuda, a asi je, Sparta však Liberci jen vrací to, čemu byla sama podrobena o pár minut dříve. A rozhodčí Minář se chová podle „nepsaného“ očekávání. Vrací Tygrům přesilovkovou půjčku i s úroky. Ano, možná velmi přísně. Kdyby však „Bílí tygři“ prokázali více disciplíny, nemuselo k tomu dojít - vždyť s ohledem na vývoj utkání by se hosté určitě spokojili s bodem. Stačilo projevit více chytrosti, a v normální hrací době dotáhnout zápas bez zjitřených emocí a očividné „přemotivovanosti“ k remíze. Prodloužení? To už mohla být hra „vabank“. Každopádně – výmluvy, ať už oprávněné či nikoliv, nikdy nikomu nepomůžou. Je dohráno a body jsou rozděleny. Na každý pád však platí, že s méně pocuchanými nervy a s větší koncentrací není pod Ještědem vůbec nic ztraceno. Blýská se tam na lepší hokejové časy…

HB/id (1.10.03)

Dudova křivda…

POZNÁMKA K UTKÁNÍ 46. KOLA: SLAVIA – HAVÍŘOV 4:2

Zkušený hokejový harcovník, a občas také pořádný „pruďas“ Tomáš Sršeň, který v letošní sezóně obléká dres mátožných havířovských Panterů, asi nevěřil svým očím. Možná, že si v první třetině zápasu v pražském Edenu vzpomněl na vlastní prohřešky proti pravidlům, jichž se dopustil v Pardubicích a vzápětí na Spartě, oceněné nejen běžnými dvouminutovými tresty, ale za protesty i pobídkou k předčasnému odchodu do kabin. A přitom jen znechuceně mával rukou směrem k hlavnímu arbitrovi. Co jednomu neprojde nikdy, jinému skoro pokaždé…

I na Slavii se ukázalo, jak nejednotný mají muži v pruhovaném metr na posuzování prohřešků proti pravidlům, a jak ho nejsou schopni udržet ani během několika málo minut. Utkání před osiřelými ochozy a po bezmála dvoutýdenní reprezentační přestávce nikoho nenadchlo. Rozhodčí Haškovec také nepřesvědčil. Vyloučení - z disciplinárního trestu za „lhaní“ navrátivšího se – Radka Dudy bylo možná příliš přísné, stejně jako následný desetiminutový osobní trest. Z tohoto pohledu se dalo pochopit rozhořčení slávistického kapitána Josefa Beránka, který na Haškovce náležitě „vystartoval“. Beránkovy protesty však byly až příliš emotivní, teatrální a dlouhé. Jenže hlavní sudí už se neodvážil sáhnout k dalšímu osobnímu trestu za nemístné protestování. Když už se hosté chystali na vhazování, odvolal stejně rozzlobený trenér domácích Vladimír Růžička své svěřence ke střídačce a tam pokračovalo „trucování“. Ani tentokrát Haškovec nevyslyšel nejen připomínky Sršně a dalších hokejistů Havířova, ale ani daných regulí, a Slavii nepotrestal dvěmi minutami za zdržování. Zlobou „rozpumpovaná“ Slavia, když se konečně odhodlala pokračovat v utkání, vyhodila v oslabení kotouč z vlastní třetiny na střední červenou čáru. Tam ho zachytil a sevřel v rukavici právě Josef Beránek, kousek s ním popojel, hodil si puk na hůl, přesně přihrál Supovi a ten otevřel skóre zápasu. Ani tentokrát se píšťalka neozvala...

Korunu nepodařeným momentům celého zápasu (v němž to chvíli vypadalo, že Slavia snad ani nechce vyhrát, přičemž Havířov by ji při plném nasazení nemohl být ani z 10% rovnocenným soupeřem) nasadil ale místní „přestávkový“ hlasatel (nikoliv ten oficiální z boxu časoměřičů). V okamžiku, kdy ve druhé třetině Radek Duda potvrdil hlad po hokeji a gólech (v pohárovém utkání proti Mostu dal všechny čtyři, kterými si Slavia zajistila postup), si vzal nemístné slovo a do éteru jízlivě prohlásil – očividně v reakci na předchozí Dudův zdvojený trest – „Tak to byla Radkova odpověď na jeho křivdu…“

Slavia utrápeně, ale zaslouženě zvítězila. A Radek Duda si domů odnesl velký dárkový koš jako cenu pro nejlepšího hráče domácího týmu. Nejen aktuální „křivda“, ale i prohřešky vůči nepsaným hokejovým řádům a důvěřivé veřejnosti, zřejmě byly rychle smazány a zapomenuty…

HB/chi (14.2.03)

Místo chutných ryb - pikantní studie trenérů!

POZNÁMKA K UTKÁNÍ 16. KOLA: LITVÍNOV – PARDUBICE 1:6

Sobotní televizní zápas mezi Litvínovem a Pardubicemi skrýval v sobě hned několik zajímavých nábojů. Za prvé - Pardubice chtěly vrátit Litvínovu porážku z úvodního měření sil letošní sezóny. Náboj velmi ostrý. Ale ještě ostřejší patronou byl fakt, že oba trenéři, kteří proti sobě stanuli – domácí František Výborný a hostující Miloš Říha – vedli v předloňské sezóně Spartu. Nutno podotknout, že pan Výborný byl nejprve na trenérském postu nahrazen právě Říhou, následně od něho funkci opět převzal, a s pražským celkem pak dokráčel až do finále. O tom, že mezi těmito dvěma pány nepanuje zrovna velké přátelství, si šeptá kdejaký pořadatel na zimních stadiónech v českých a moravských luzích a hájích. A podle toho to při zápase také vypadalo. Na Miloši Říhovi bylo vidět, jak moc chce uspět - burcoval své hráče a jeho hlas, který s postupem času dostával pořádnou chraplavou patinu, zněl permanentně v průběhu všech tří třetin. Po vítězství Pardubic se hostující kouč nadmíru spokojeně usmál a mrknul jen tak po očku na litvínovskou střídačku. Na ní už ovšem chyběl František Výborný - pogratulování soupeři ponechal na asistentovi Jaroslavu Hüblovi. Ono se marně neříká, že na každém šprochu je pravdy trochu…

Speciální náboj mělo utkání ale i pro mě osobně, vzhledem k tomu, že jsem si měl původně jednu z mála volných sobot užívat lovem ryb a jejich následnou konzumací s kamarády na Pardubicku. Nestalo se tak. Zásluhu na tom měl kolega Tomáš Jílek. Byl to on, kdo měl plnit roli reportéra operujícího mezi střídačkami. Jenomže! Při pořizování páteční reportáže šplhal na stadiónu v Karlových Varech po krátkém žebříčku na stanoviště určené pro natáčení a technik jej ze žertu prádelním kolíčkem štípl do zadních partií těla. Tomáš, maje plnou hlavu hokeje, se ulekl tohoto nečekaného tahu, špatně našlápl a čéška v jeho levém koleni se posunula ze své polohy zhruba o 45 stupňů vlevo, takže se v ten okamžik nacházela na boku levého kolena. Tomáš po okamžitém ošetření od karlovarského lékaře ještě hrdinně namluvil v poloze ležícího střelce šot do zpravodajství, ale na postávání mezi střídačkami to druhý den prostě nebylo. V sobotu ráno při odjezdu do Litvínova jsem ho spatřil na Kavčích horách na vlastní oči. Nelhal. Ortéza od kyčle až po kotník a francouzské hole mu dávaly za pravdu, že si celou věc nevymyslel. I když, kdo by si také podobnou historku mohl vymyslet! A já se na ty ryby tolik těšil…

Jiří Hölzel (29.10.02)

Kdy prolomí smůlu?

POZNÁMKA K UTKÁNÍ 9. KOLA: TŘINEC – VÍTKOVICE 3:1

Vítkovice jsou v krizi. O tom není pochyb. Diskusí na toto téma už bylo mnoho a hodně jich patrně ještě bude. Při sobotním přímém přenosu z Třince jsem byl, coby reportér, v nejtěsnější blízkosti všeho, co se na střídačkách děje. Třinec hrál v pohodě, ničeho zvláštního jsem se tedy na straně „Ocelářů“ nedočkal. Proč taky? Podivné ale je, že se nic převratného neudálo ani na straně druhé – vítkovické. Za „vlády“ trenéra Aloise Hadamczika bylo na jejich střídačce v momentě, kdy se týmu nedařilo, jako pod činnou sopkou – pořádné vedro (kromě hráčů jsem se často potil i já ve chvíli, kdy jsem se chystal na výzvědy…)

Podobný „cirkus“ jsem čekal i poté, co ostravský tým prohrával o tři branky. Marně. Trenéři v rámci oživení hry nejprve nechali sedět čtvrtou útočnou formaci složenou z nadějného dravého mládí, pak mladíky na led vypustili. Na hráčích byla vidět snaha – na všech. Ale když se nedaří, nepomůže zkrátka vůbec nic. Jiří Burger měl ve druhé třetině obrovskou šanci. Jel sám na Horčičku, ale puk z jeho hokejky mířil vysoko nad branku. Jenom mávl rukou, odplivl si a odjel na střídačku, kde ještě dlouho poté kroutil hlavou. Požádal jsem ho o tradiční přestávkový rozhovor pro televizní studio BULY. Odmítl – ve vší slušnosti (ani se mu nedivím). Podobně jsem pochodil i u Radima Tesaříka coby nejzkušenějšího obránce. Nakonec se uvolil další z obránců Radek Phillip…

Kluci se mezi sebou snažili udržet bojovnou náladu. Snaha se jim nedá upřít ani na střídačce, ani na ledě. Šance měli, stejně tak i pořádnou smůlu. A to v takové situaci také zrovna nepřidá. S postupem času jsem očekával, že bojovná nálada na střídačce opadne. Zůstávala konstantní. To je snad dobré znamení - třeba vítkovičtí smůlu prolomí. Už by bylo na čase…

Jiří Hölzel (7.10.02)

Trenér chtěl vzít do zaječích

POZNÁMKA K UTKÁNÍ 7. KOLA: PLZEŇ – KARLOVY VARY 3:2

Kdo neviděl, neuvěří? Na západočeské derby mezi Plzní a karlovarskou Energií přišlo přes šest tisícovek diváků. Návštěva jako hrom! Ale ten hokej. Domácí kočka (Keramici) byla na hostující myšku (Energetiky) až příliš hodná, jinak z toho mohl být pořádný debakl. Karlovarští sice přijeli na zápas s visačkou cenného a trochu překvapivého vítězství nad Zlínem, ale jak k němu přišli, toť otázka? Oni nebyli pouze bez „energie“, ale přes 50 minut i bez základních hokejových vlastností a umu! „Po druhé třetině jsem chtěl utéct ze stadiónu,“ nechal se slyšet bezmocný trenér Marek Sýkora, který se mohl spolehnout jen na dva hráče – brankáře Kučeru a mladého obránce Krajíčka. O dva dny dříve mu letící puk urazil kus nosu, na plzeňský led nastoupil s celoobličejovým krytem, a dlouho se jako jediný nebál osobních kontaktů s obávaným „zlosynem“ Radkem Dudou (teprve později se do miláčka domácího publika opřel i veterán Němčický). Jenže právě „zdravě drzí“ hokejisté typu Radka Dudy karlovarskému kouči Sýkorovi scházeli jako sůl. Místo toho se po ledě ploužila individua, neschopná zpracovat puk, přihrát ho ve správný čas na správné místo, a navíc si vzájemně překážející. Chyběl jim pohyb a se statickým vyčkáváním ještě nikdo nic nedokázal. To si hosté, bohužel, ke své vlastní škodě, i ke škodě celého západočeského derby, uvědomili příliš pozdě. Normální hokej začali předvádět až po brance Skuhravého závěrečných šest sedm minut. Jenže myšlenky na senzační zvrat zahnala dvě zbytečná vyloučení a gól Rodina v poslední sekundě zápasu byl symbolickou labutí písní. Výsledek 3:2 se pro hosty jeví více než milostivý a vůbec neodpovídá tomu, co se po většinu utkání na ledě odehrávalo. Nebo spíš neodehrávalo? A přitom stačilo tak málo – hrát normální hokej hned od první minuty…

HB/ds (1.10.02)

Návrat na začátek rubriky

Návrat na hlavní stranu EXTRALIGY