„Finálový gól proti Zlínu mám na
videu, ale už
na něj moc nevzpomínám…“
Stejně tak,
jako odeznívá síla a sláva velkoklubu ze vsetínského Lapače, pozvolna
vyprchávají vzpomínky na to, jak pod vedením usměvavého „taťky“ Horsta Valáška
a kapitána Rostislava Vlacha, dokráčel až do té doby zcela bezvýznamný hokejový
klub ze Vsetína z první ligy až na extraligový trůn. Poprvé se tak stalo
hned v jeho premiérovém vystoupení v naší nejvyšší soutěži, a shodou
okolností na jiném zimním stadiónu, k němuž měli oba pánové, Valášek i
Vlach, velmi blízký vztah. Ve Zlíně. Oba zde v minulosti aktivně hráli
(chytali) a ve finálové sérii vybojovali titul pro žlutozelené vsetínské „vosy“.
Vítězný gól útočníka, který oblékl reprezentační dres v 91 utkáních, a ze
světových šampionátů si přivezl tři bronzové medaile, zůstane uchován
v paměti hokejových fanoušků jako jeden z nejkurióznějších.
V úvodních sekundách prodloužení čtvrtého finálového duelu sebral kotouč
za brankou zlínského Kameše, ztracený v kaluži vody, a elegantně ho
zasunul do sítě…
Nesmazatelně tak vstoupil do
historie našeho nejúspěšnějšího kolektivního sportu způsobem, jakým se do ní zapsal
o mnoho let dříve Miroslav Vlach, který na mistrovství světa v Praze
v roce 1959 vstřelil v utkání s Kanadou poslední gól do prázdné
klece „Javorových listů“. Vítězství 5:3 zajistilo mužstvu tehdejší ČSR bronzové
medaile.
O 36 let později se výše
popsaným způsobem zasloužil další z hokejových Vlachů, Rostislav, o první
extraligový titul pro Vsetín, a zároveň navázal na tradici velkých
„Vlachovských“ gólů. „Samozřejmě,
že mám záznam této neobvyklé situace nahrán na videu. Během kariéry bych našel
ještě několik dalších významných momentů, ale vítězný gól play off z roku
1995 je asi opravdu nejslavnější. I když musím přiznat, že mi nahrálo štěstí.
Kdyby se puk ve vodě nezastavil, asi bych ten gól nedal. Každopádně, všechno je
to historie a já zastávám názor, že ve vzpomínkách se žít nedá,“ říká dnes devětatřicetiletý veterán, který se na „stará bolavá
kolena“ a dost překvapivě vrátil zpátky do Vsetína. „Původně jsem myslel, že kariéru ukončím
na předchozí štaci na Slovensku. Vůbec jsem nečekal, že by tady v Čechách
ještě mohl být o mé služby zájem,“ přiznává
Vlach, jehož tuzemská bilance až do začátku září zněla - 15 sezón, 610 utkání a
209 branek (včetně reprezentačních zápasů 220 gólů).
Během léta se mu ale ozvali
z Valašska. Úřadující hokejový šampión se dostal do existenční krize.
Bývalý majitel skončil ve vazbě, peníze se rozkutálely, nejlepší hráči
rozprchli do NHL, případně dalších českých mužstev, a bez ohledu na to, kdo
vyhraje ostrou bitvu o vlastnická práva na torzo šestinásobného mistra
republiky, bylo jasné, že ve Vsetíně prahnou po někom, kdo tým mladíků stmelí
zkušenostmi. Volba padla na Vlacha. Bývalého kapitána, který dovedl Valachy
k titulům v letech 1995, 1996 a 1997.
Po mistrovském hattricku
zamířil Vlach na východ - a na Slovensku se mu splnil další sen. Stal se
mistrem další národní ligy. „Však
to byla taková moje vnitřní motivace, s níž jsem tam odcházel. Ve Zvolenu
ideálně sestavili mužstvo, bylo nás tam několik Čechů, a mé přání se stalo
skutečností. Také je ale pravda, že slovenská liga není až tak vyrovnaná jako
česká, a o špici se perou tři až čtyři kluby. Myslím si, že jasným důkazem
vyšší kvality české extraligy je zjištění, kolik slovenských hráčů, většinou
reprezentantů, chodí hrát k nám do Čech a na Moravu.“
A tam se vrátil i Rostislav
Vlach. „Ve Vsetíně jsem prožil
krásné, nezapomenutelné roky. A tak když se mužstvo dostalo do potíží, chtěl
jsem mu pomoci. Smlouvu mám do konce sezóny, co bude dál, se teprve uvidí. Rozhodovat
bude i zdraví, ale už teď prozradím, že chci i v dalších letech zůstat u
hokeje. Docela mne láká trenéřina,“ svěřil se 184
centimetrů vysoký a 92 kilogramů vážící útočník, který už v letech 1981 a
1982 reprezentoval ČSSR na světovém šampionátu dvacetiletých.
V úvodu letošní sezóny měl rozdílné názory na verdikty
rozhodčích. Příliš často vysedával na lavici hanby, ale trenér Zdislav Tabara
si Vlachův globální přínos pochvaloval. „Odehraje
si své. V jeho věku je pochopitelné, že už nemá nejvyšší rychlost, a proto jsme
mu dali na křídla mladé a bruslařsky zdatné spoluhráče, Ti to za něj na ledě
odjezdí a on má čas tvořit hru.“
V uplynulých dnech se
prožil Vsetín nejčernější období ve své extraligové historii. Šestkrát po sobě
odešel z ledu jako poražený tým, z vítězství se radoval až na devátý
pokus v posledním utkání před reprezentační pauzou, doma proti Havířovu, a
Vlach měl problémy s bolavým kolenem. „Snad
každému muselo být jasné, že fazónu, kterou jsme měli v prvních kolech, si
nemůžeme udržet celou dobu, že na nás musí přijít těžké chvíle. V klubu
sázíme na dravé mládí. Na týmový duch, protože zkušených hokejistů je na Lapači
opravdu poskrovnu. Právě oni by se hodili ve chvíli, kdy se množí zranění, kdy
se nedaří, ale finance na jejich nákup nejsou. Přesto věřím, že se z krize
rychle vymaníme,“ doufá Vlach.
Jak je ten hokejový život
zvláštní? Poprvé končil s ligou, když se jeho mateřský oddíl TJ Gottwaldov
proměnil zásluhou „sametové“ revoluce na Zlín. V nohách měl přes 400
stovky zápasů, v nichž nechyběly ani ty povinné, v dresu jihlavské
Dukly. Počátkem 90. let se na skok vypravil do Finska a pak hokejově živořil ve
třetí německé lize, v Geretstriedu. Konec kariéry odvrátil trenér Valášek.
Přemluvil ho k návratu na Moravu, do Vsetína. Třikrát po sobě převzal
Vlach vítěznou trofej pro mistrovský celek. Po epizodní roli v Opavě
odešel na Slovensko. Hrál za Skalici a Zvolen. A získal další titul. Opět se
vrátil do Vsetína. A co bude dál? Další titul?!? Na Lapači by si to určitě
přáli. Realita však zřejmě bude jiná. A tak velkým vítězstvím Rostislava Vlacha
bude už jen to, pokud oslabený tým přivede do play off…
HB/id
(4.11.01)