„Nejsem typ hráče, který se zavděčí
trenérům tím, že probourá mantinel…“
Když se počátkem roku 2000 rozloučil s bohatou sportovní kariérou
Vladimír Růžička, a jeho aktuální „láska“, pražská Slavia, vzápětí opět
nepostoupila do play off, bylo jasné, že v klubu musí dojít k zásadním změnám.
Především v útoku a na postu nového šéfa kabiny. Vždyť odcházející legenda
proslula tvůrčími a vůdcovskými schopnostmi a jen těžko mohla přenést přes
srdce skutečnost, že mužstvo z Edenu prolomilo v předminulé sezóně až na
poslední chvíli bariéru jednoho sta vstřelených branek! Co bylo očekáváno,
stalo se. Sám Růžička, zatím ještě pouze ve funkci sportovního manažera, zalovil
ve vodách jemu dobře známých, na severu Čech, a za svého nástupce si zde vybral
Jana Alinče…
„Poté, co jsem dostal od Ládi Růžičky
nabídku k přestupu do Slavie, asi dva týdny jsem o ní přemýšlel a pak jí dal
přednost před dalším jednáním s Litvínovem,“ vzpomíná
devětadvacetiletý útočník, pocházející z malé vesničky nedaleko od Loun, jehož
kariéru si asi každý fanoušek spojuje především s černožlutým dresem
Severočechů (dva roky si ale také zahrál ve Finsku za Assat Pori a rok ve
Švédsku za MoDo). „V
žádném případě není pravda, že jsem měnil klubové barvy, protože jsem neměl
dostatek prostoru za Robertem Reichelem,“ vyvrací jednu
z hodně propíraných zákulisních informací o loňském stěhování z města
chemie a po chvilce váhání dodává: „Jednalo
se o osobní věc. Stejně jako před lety za trenéra Vorlíčka, tak i na jaře roku
2000 se mi stalo, že mě trenér Václav Sýkora posadil během zápasu na střídačku
mezi náhradníky. A to přesto, že naše lajna hrála v play off velmi dobře. Asi
chtěl mít na ledě hráče, co probourají mantinel. Ale já vyznávám úplně jiný
styl. Člověka podobné situace psychicky sráží dolů a není divu, že při jednání
o nové smlouvě dá přednost týmu, o kterém si myslí, že v jeho schopnosti věří,“ objasňuje 188 centimetrů vysoký centr okolnosti příchodu do pražského Edenu. Nejen podle
mínění fanoušků měl nahradit v roli vůdčí osobnosti právě svého „lanaře“
Růžičku. Jaká byla jeho tehdejší reakce na podobné prognózy? „Pochopitelně, rád bych splnil očekávání,
ale každý si musí uvědomit, že nahradit Růžičku je prakticky nemožné. Nehledě
na to, že jeden hokejista sám všechno nezachrání, dobře musí hrát celé
mužstvo,“ upozorňoval brilantní
technik, který před přestupem do Prahy nastřílel během osmi sezón v extralize
123 branek a nasbíral 281 bodů. Svoji premiéru v červenobílém rouchu ale
musel odložit, protože na konci přípravného období si pohmoždil kotník, natáhl
vazy, a několik zápasů jen smutně sledoval spoluhráče z hlediště. „Bylo to hrozné a zároveň poučné. Na
jednu stranu se nedivím divákům, když hokejisty kritizují. Z hlediště je každá
chyba opravdu vidět. Jenže ten, kdo hokeji rozumí zároveň dobře ví, že přímo na
ledě vypadá všechno úplně jinak, a že se zápas jen z ochozů hodnotit nedá,“ svěřoval se Jan Alinč s nezvyklými pocity. Po návratu na led
se podle předpokladů objevoval na ledě ve společnosti dalších bývalých
„chemiků“, Brandy a Hübla, v závěru sezóny po jeho boku alternovali také
Ujčík s Rouskem. Nový slávistický kapitán dotáhl mužstvo po třech letech do
play off, a navíc i k historickému milníku - až do semifinále! O pár
měsíců později se však přesvědčil, že na „staré zásluhy“ se nikde nehledí…
Pohled do statistik hovoří i o
tom, že Jan Alinč byl v roce 1992 draftován zámořským klubem Pittsburgh Penguins.
Ve stejném roce jako Hamrlík, Reichel, Straka, Jelínek či Dopita! Ale na rozdíl
od zmíněných veličin se do NHL nejen nepodíval, ale vlastně nedostal k cestě za
oceán ani žádnou lákavou nabídku. „Když
jsem v Čechách zažil tři dobré sezóny v řadě za sebou, hodně jsem v angažmá
věřil. Jenže nějak se to prošvihlo, i zásluhou mého agenta, a teď už celou
záležitost nevidím reálně. Prosadit se v NHL není nic jednoduchého, aktuálním
příkladem může být trápení Pavla Patery. Ale zkusit se má všechno, a to
znamená, že pokud se mi ze zámoří ozvou, asi bych neodolal,“ spekuloval o svých zahraničních vyhlídkách nedlouho předtím, než
se musel začít zajímat o budoucnost mnohem bližší, tuzemskou.
Jeho slávistické angažmá totiž
bylo trochu překvapivě ukončeno 26. října 2001. Aneb - kapitán si vyměnil místo
s kapitánem! Jan Alinč se ani pořádně nerozloučil s bývalými
spoluhráči, narychlo si zabalil hokejové nádobíčko a zamířil do Karlových Varů,
aby si vyměnil místo s Ondřejem Steinerem. „Co
k tomu říct? Něco jsem začal tušit ve chvíli, kdy došlo k nákupu
Josefa Beránka. Tlak na moji osobu byl větší a větší, až to dopadlo tak, že
jsem se stal hráčem Becherovky. Byl to pro mne docela šok, ale výměny hráčů
začínají být v extralize stále ´populárnější´. Každý z nás se s tím
musí smířit,“ řekl o údělu extraligových
hokejistů i sama sebe poté, co se nahlásil v kabině klubu z lázeňském
městě. Pokud jde o oficiální stanovisko z Edenu, to znělo prostě a
jednoduše – v úvodu sezóny nesplnil Alinč očekávání, jeho produktivita byla
velmi nízká. Až do „trejdu“ se Alinč zapsal do listiny střelců jen jednou, a
navíc si vykoledoval i disciplinární trest – stop na čtyři zápasy za faul na
sparťanského forvarda Chabadu během prvního pražského derby. Oficiální verze je
strohá, ty neoficiální mnohem košatější. Například, že slávistická pokladna
nemohla utáhnout výplatu dvou tak drahých hokejistů, jakými jsou Alinč i Beránek,
nebo, že dva „kohouti“ by se na jednom smetišti nesnesli. Na každém šprochu,
pravdy trochu?
Jan Alinč však nikdy nebyl, a
zřejmě už ani nebude vyhlášeným střelcem. Důkazem jsou i jeho vystoupení
v Karlových Varech. Tu spoluhráče obdaří geniální přihrávkou, vzápětí však
další až příliš „vyšperkuje“ a chybou nabídne šanci soupeři. „Už si ve Varech pomalu zvykám. Fanoušci
jsou výborní a líbí se mi, že fandí, i když se nedaří. Mile mne tím
překvapili,“ pochválil hodně trpělivé a
především věrné publikum Becherovky Jan Alinč, který už má zcela jasno
v mimo hokejových prioritách. Co
nejvíce času tráví s rodinou. Manželkou, pětiletou dcerou Kamilou a
dobrmanem Jackem. Pokračuje v dostavbě baráku a na svůj někdejší koníček –
jízdu na silném motocyklu – už dávno zanevřel. Z bezpečnostních důvodů –
s ohledem na stále bezohlednější řidiče a dezolátní stav českých
vozovek…
HB/ds
(17.12.01)