Změna je život (a ten hokejový má svá specifika)

Opravdu pestrá a bohatá je kariéra čtyřiatřicetiletého obránce Pavla TÁBORSKÉHO. V roce 1987 oblékl na dlouhých devět sezón dres pražské Sparty, poté se jeho jméno objevovalo na soupiskách Vsetína, Třince, Plzně či Kladna. Vyzkoušel si jak chutná zahraniční angažmá - dva roky působil v Německu a sezónu v Norsku. Nakonec zamířil do naší druhé nejvyšší soutěže, do první ligy. Konkrétně do kádru nováčka z Mladé Boleslavi…

„Člověk nemůže být patnáct let v jednom mančaftu. To už by si hokejista připadal jako inventář. Navíc se říká, že změna je život. Přesto na svá minulá angažmá vzpomínám rád. Měl jsem štěstí, že v každém mančaftu byla dobrá parta. Buď se hrálo na čele nebo uprostřed tabulky. I Kladno se před mým odchodem pohybovalo v klidných vodách. Na druhou stranu - jednou se daří, podruhé ne. To je také život. Vezměte si, že my, hokejisté, odehrajeme hlavní část kariéry za deset nebo dvanáct let. Normální člověk pracuje od dvaceti do šedesáti. Hokejový život je zkrátka rychlejší a přináší svá úskalí - jednou Vás plácají po rameni, jindy na Vás zase křičí. To je ale na tom to hezké...“

Zcela specifické zkušenosti si Táborský dovezl z posledního zahraničního angažmá v Norsku. Tvrdí, že se tam hraje rychlý hokej, hráči mají dobré fyzické proporce, schází jim však logické myšlení. „Co ale určitě musím ocenit - norský hokej je založený na fair-play. Na ledě nevidíte žádný zákeřný faul. Ligu hraje deset mančaftů, peníze přitom ale mají prakticky jen tři kluby. To trochu snižuje konkurenci a je to škoda. Norové mají zákony postaveny jinak, než je tomu u nás. Sponzorem nemůže být třeba pivovar. Těžko se proto shánějí peníze. A důležitý je rovněž fakt, že hokej není v Norsku sportem číslo jedna. Primát patří lyžování.“

S ohledem na ekonomické problémy svého norského zaměstnavatele se bývalý obránce Sparty vrátil do Čech. Zastupující agentura však selhala a tak se musel poohlédnout po novém působišti zcela sám. „Volal jsem Jirkovi Kročákovi, to byl jediný člověk, kterého jsem tady pořádně znal. Když jste dlouho venku, ztrácíte kontakty. Druhá věc - nikdo už zase neznal Táborského a všichni tvrdili, že netuší, jak na tom jsem po pobytu v cizině. Jsem rád, že jsem dostal šanci v Mladé Boleslavi. Je vidět, že tady kluci udělali obrovský kus práce. Navíc je v Boleslavi na 1. ligu, myslím si, fantastické zázemí. Líbí se mi, že to tady má řád. Každý se drží předepsaných pravidel. Zárukou kvality pak pro mne byla i přítomnost Jirky Kročáka a trenéra Horšovského.“

Táborský přitom dostal „lano“ na prvoligové angažmá i od konkurence, ale návrh neakceptoval. Proč? „Konkrétní nabídka přišla z Hradce Králové. Mimochodem, byla vynikající, jenže v Hradci spoléhají pravidelně na pětici hráčů z extraligových Pardubic. V tom jsem postrádal kvalitu. Považuji za špatné sázet na hráče, kteří by do mužstva přicházeli na hostování z extraligy. Kádr musí mít mužstvo svůj, občas se může doplnit. Je lepší chodit na hostování z nižší soutěže do vyšší. V opačném případě to kluci spíše mají za trest a také to na jejich výkonech bývá vidět. V Hradci navíc nebyla skoro žádná letní příprava.“

S dosavadním vystupováním Mladé Boleslavi je zkušený obránce Pavel Táborský spokojen, i když přiznává, že po počáteční euforii přišlo i očekávané uspokojení a problémy. „Po příchodu do mužstva jsem vůbec netušil, jakou má první liga úroveň. Odehráli jsme přípravné zápasy, fantastické bylo utkání na Slavii. To člověk vylítne nahoru. Byly ale také zápasy, na které se nedalo koukat, kde byl přístup z naší strany špatný. Po první části mistrovské soutěže si člověk už srovná své představy. Myslím si, že nás jako nováčka spousta mančaftů podcenila. My z toho těžili, vládla euforie. Ta ale postupně vyprchala a začal se hrát hokej. A my přestali dávat góly. Nedokázali jsme protivníka dostat pod trvalý tlak. To byla chyba. Soupeř musí být na našem ledě obrazně řečeno zmlácený, uzavřený ve vlastní třetině. Ledaři musí dělat led jen u nich. Jenže nastával pravý opak. Ano, mužstvo chtělo hrát. Jenže ono je něco jiného chtít hrát slovně a chtít v srdci. V zásadě však můžeme být jako nováčci soutěže velmi spokojeni.“

Pavel Petr (14.1.03)

Recept na dlouhověkost?

(„Dělat víc, než je napsáno v tréninkovém plánu!“)

Už třetí sezónu v mladoboleslavském dresu, navíc s kapitánským céčkem na hrudi, zahájil osmatřicetiletý veterán Jiří KROČÁK. Jeho jméno znají především příznivci Sparty (v roce 1993 ji také jako kapitán dovedl k poslednímu federálnímu titulu), později působil v hokejově exotické „Zemi vycházejícího slunce“ a po angažmá na Kladně zamířil do tehdy druholigové Mladé Boleslavi, kde působí i dnes jako hrající asistent.

„V okamžiku, kdy jsem znechuceně opouštěl Kladno, byla možnost odejít i do jiného klubu. Také se rýsovala možnost zahraničního angažmá. Proč jsem se rozhodl právě pro Boleslav? Důvod byl prostý. Věděl jsem, že zde chtějí hrát hokej, že si přáli, abych v mužstvu byl a že lidé tady kolem chtějí boleslavský hokej pozvednout. Existoval eminentní zájem postoupit do vyšší soutěže. To mě zajímalo v první řadě, Mladá Boleslav si prvoligovou soutěž zaslouží. Důležitou roli sehrála i skutečnost, že město leží blízko od Prahy a že se do mužstva budou snadněji shánět hráči, než například do Kadaně.“

Bez ohledu na svůj hokejově pokročilý věk si Jiří Kročák stále udržuje dobrou fyzickou kondici. Jaký má na to recept? „Začnu trochu jinak. Spousta mladých hráčů si musí uvědomit, že to není jen o tom odtrénovat pouze hodinu na ledě denně a potom si jít sednout třeba do kina. Musí proto dělat víc. V kabině je pětadvacet hráčů a trenér nebo vedení je nemůžou k něčemu nabádat. Každý si to musí srovnat v hlavě sám. Pro mladé je vidina Kanady a peněz obrovská. Někteří se s tím vyrovnávají lehce, jiným to trvá déle. Prostě každý hráč musí dělat více, než mu ukládá tréninkový plán. Ten, kdo to nepochopí, schová se někde ve druhé lize. Upřímně řečeno, já dnes mladým klukům závidím. Jestliže tomu obětují dva nebo tři roky při přechodu z juniorské kategorie mezi dospělé, a pracují na sobě, otevírají se jim možnosti. A co dělám já? Dodržuji například to, že na dvě hodiny tréninku mám dvě hodiny strečinku. Mám spousty posilovacích cviků, jelikož jsem si prožil velké problémy se zády a hraničilo to s tím, že s hokejem skončím. Při konzultaci mi fyzioterapeut řekl, že jsou to právě otázky cvičení. Konkrétně zádové svaly člověk během kariéry vůbec neposiloval, protože jsem to nevěděl a nikdo nebyl schopen mi to říci. Když mám hodinu a půl posilovny s mančaftem, mám dalších padesát minut posilování svého vlastního, které musím udělat. Mě nenapadne, abych si večer lehl k televizi nebo si sedl do křesla. Sednu si tak, abych mohl cviky dělat. Vím, že mi to tělo vrátí.“

Pavel Petr (17.10.02)

Hrát bez velkých nervů

Osobností na střídačce prvoligového týmu HC Mladá Boleslav je trenér Josef Horešovský. Do města automobilů přišel před startem sezóny 2001/2002, která příznivcům hokeje v regionu přinesla obrovskou radost. Po letech odmlky a účinkování ve třetí nejvyšší soutěži se totiž boleslavský klub může pyšnit přívlastkem prvoligový. Není pochyb o tom, že právě šestapadesátiletý Josef Horešovský, bývalý obránce Kladna, Sparty, Jihlavy a Českých Budějovic, stejně jako národního týmu (kde ve dvojici především s Bublou a Suchým odehrál šest světových šampionátů a 152 zápasů) má na splnění postupového cíle nemalou zásluhu…

Do první ligy Mladá Boleslav vstoupila jako nováček. Jak jste byl spokojen s průběhem letní přípravy?

„Příprava proběhla tak, jak jsme si naplánovali. Samozřejmě nastaly určité korektury, nicméně ty s sebou přinesla doba, kdy také do našeho programu mírně zasáhly povodně. Naplněn tak byl plánovaný objem tréninku i počet sedmnácti přípravných zápasů.“

Nebyl počet přípravných utkání příliš veliký? Kolik hráčů se v přípravě mladoboleslavského týmu vystřídalo?

„Asi pětatřicet hráčů, nakonec jich na soupisce zůstalo šestadvacet. Samozřejmě ani teď nemůžeme tvrdit, že by kádr byl definitivně uzavřený. Vyloučeny nejsou odchody ani příchody. To je normální jev. Pokud se po skončení soutěží podíváte na soupisky některých mužstev, zjistíte, že se v jejich kádrech vystřídalo třeba i šedesát hráčů. To už ale je, myslím si, bláznovství. A sedmnáct odehraných zápasů? Vzhledem k počtu hráčů, kteří se v Mladé Boleslavi objevili, to velký počet není. Vždyť jsme byli na ledě dva měsíce před zahájením první ligy a i v posledních zápasech hráli na čtyři kompletní lajny. Zatížení se tak rozložilo na větší počet lidí.“

Nikdo si po postupu do první ligy nemůže dávat příliš velké cíle. S čím budete spokojený Vy?

„Do nové sezóny vstupuji s přáním, abychom v klidu a bez velkých nervů soutěž udrželi. Všechno ostatní, včetně euforických prohlášení po skončení uplynulého ročníku, bylo a je trochu nadnesené. Nesmíme mít velké oči. Naopak potřebujeme být střízliví a nevydávat velká prohlášení. Pokud se nám tedy, jako nováčkovi 1. ligy, podaří soutěž bez problémů udržet, budu soutěžní ročník považovat za dobrý. Nedá mi, abych s ohledem na předchozí věty neuvedl příměr s Libercem. Po historickém postupu do extraligy se všichni na celou záležitost dívali velice optimisticky. Později už se mluvilo o tom, že hlavním úkolem libereckého týmu je záchrana soutěže. Obdobná je i situace v našem týmu…“

Pavel Petr (9.10.02)

Zpět na začátek stránky