Změna je život (a ten hokejový má svá specifika)
Opravdu pestrá a bohatá je kariéra
čtyřiatřicetiletého obránce Pavla TÁBORSKÉHO. V roce 1987 oblékl na dlouhých
devět sezón dres pražské Sparty, poté se jeho jméno objevovalo na soupiskách Vsetína,
Třince, Plzně či Kladna. Vyzkoušel si jak chutná zahraniční angažmá - dva roky
působil v Německu a sezónu v Norsku. Nakonec zamířil do naší druhé
nejvyšší soutěže, do první ligy. Konkrétně do kádru nováčka z Mladé Boleslavi…
„Člověk
nemůže být patnáct let
v jednom mančaftu. To už by si hokejista připadal jako inventář. Navíc se
říká, že změna je život. Přesto na svá
minulá angažmá vzpomínám rád. Měl jsem štěstí, že v každém mančaftu
byla dobrá parta. Buď se hrálo na čele nebo uprostřed tabulky. I Kladno se před
mým odchodem pohybovalo v klidných vodách. Na druhou stranu - jednou se daří,
podruhé ne. To je také život. Vezměte si, že my, hokejisté, odehrajeme hlavní
část kariéry za deset nebo dvanáct let. Normální člověk pracuje od dvaceti do šedesáti.
Hokejový život je zkrátka rychlejší a přináší svá úskalí - jednou Vás plácají
po rameni, jindy na Vás zase křičí. To je ale na tom to hezké...“
Zcela specifické zkušenosti si
Táborský dovezl z posledního zahraničního angažmá v Norsku. Tvrdí, že
se tam hraje rychlý hokej, hráči mají dobré fyzické proporce, schází jim však
logické myšlení. „Co
ale určitě musím ocenit - norský hokej je založený na fair-play. Na ledě
nevidíte žádný zákeřný faul. Ligu hraje deset mančaftů, peníze přitom ale mají
prakticky jen tři kluby. To trochu snižuje konkurenci a je to škoda. Norové
mají zákony postaveny jinak, než je tomu u nás. Sponzorem nemůže být třeba pivovar.
Těžko se proto shánějí peníze. A důležitý je rovněž fakt, že hokej není
v Norsku sportem číslo jedna. Primát patří lyžování.“
S ohledem na ekonomické problémy svého norského zaměstnavatele
se bývalý obránce Sparty vrátil do Čech. Zastupující agentura však selhala a
tak se musel poohlédnout po novém působišti zcela sám. „Volal jsem Jirkovi Kročákovi, to byl jediný člověk, kterého jsem tady pořádně
znal. Když jste dlouho venku, ztrácíte kontakty. Druhá věc - nikdo už zase neznal
Táborského a všichni tvrdili, že netuší, jak na tom jsem po pobytu v cizině.
Jsem rád, že jsem dostal šanci v Mladé Boleslavi. Je vidět, že tady kluci udělali obrovský kus práce. Navíc je v Boleslavi
na 1. ligu, myslím si, fantastické zázemí. Líbí se mi, že to tady má řád. Každý
se drží předepsaných pravidel. Zárukou kvality pak pro mne byla i přítomnost
Jirky Kročáka a trenéra Horšovského.“
Táborský přitom dostal „lano“ na prvoligové
angažmá i od konkurence, ale návrh neakceptoval. Proč? „Konkrétní
nabídka přišla z Hradce Králové. Mimochodem, byla vynikající, jenže
v Hradci spoléhají pravidelně na pětici hráčů z extraligových
Pardubic. V tom jsem postrádal kvalitu. Považuji za špatné sázet na hráče,
kteří by do mužstva přicházeli na hostování z extraligy. Kádr musí mít mužstvo
svůj, občas se může doplnit. Je lepší chodit na hostování z nižší soutěže
do vyšší. V opačném případě to kluci spíše mají za trest a také to na jejich
výkonech bývá vidět. V Hradci navíc nebyla skoro žádná letní příprava.“
S dosavadním vystupováním Mladé Boleslavi je
zkušený obránce Pavel Táborský spokojen, i když přiznává, že po počáteční
euforii přišlo i očekávané uspokojení a problémy. „Po příchodu do mužstva jsem vůbec netušil, jakou má první liga
úroveň. Odehráli jsme přípravné zápasy, fantastické bylo utkání na Slavii. To člověk
vylítne nahoru. Byly ale také zápasy, na které se nedalo koukat, kde byl
přístup z naší strany špatný. Po první části mistrovské soutěže si člověk
už srovná své představy. Myslím si, že nás jako nováčka spousta mančaftů
podcenila. My z toho těžili, vládla euforie. Ta ale postupně vyprchala a
začal se hrát hokej. A my přestali dávat góly. Nedokázali jsme protivníka
dostat pod trvalý tlak. To byla chyba. Soupeř musí být na našem ledě obrazně
řečeno zmlácený, uzavřený ve vlastní třetině. Ledaři musí dělat led jen u nich.
Jenže nastával pravý opak. Ano, mužstvo chtělo hrát. Jenže ono je něco jiného chtít
hrát slovně a chtít v srdci. V zásadě však můžeme být jako nováčci soutěže
velmi spokojeni.“
Pavel Petr (14.1.03)
Recept na
dlouhověkost?
(„Dělat
víc, než je napsáno v tréninkovém plánu!“)
Už třetí sezónu v mladoboleslavském dresu, navíc s kapitánským
céčkem na hrudi, zahájil osmatřicetiletý veterán Jiří KROČÁK. Jeho jméno znají
především příznivci Sparty (v roce 1993 ji také jako kapitán dovedl
k poslednímu federálnímu titulu), později působil v hokejově exotické
„Zemi vycházejícího slunce“ a po angažmá na Kladně zamířil do tehdy druholigové
Mladé Boleslavi, kde působí i dnes jako hrající asistent.
„V okamžiku,
kdy jsem znechuceně opouštěl Kladno,
byla možnost odejít i do jiného klubu. Také se rýsovala možnost zahraničního
angažmá. Proč jsem se rozhodl právě pro Boleslav? Důvod byl prostý. Věděl jsem,
že zde chtějí hrát hokej, že si přáli, abych v mužstvu byl a že lidé tady
kolem chtějí boleslavský hokej pozvednout. Existoval eminentní zájem postoupit
do vyšší soutěže. To mě zajímalo v první řadě, Mladá Boleslav si prvoligovou
soutěž zaslouží. Důležitou roli sehrála i skutečnost, že město leží blízko od
Prahy a že se do mužstva budou snadněji shánět hráči, než například do Kadaně.“
Bez
ohledu na svůj hokejově pokročilý věk si Jiří Kročák stále udržuje dobrou
fyzickou kondici. Jaký má na to recept? „Začnu
trochu jinak. Spousta mladých hráčů si musí uvědomit, že to není jen o tom
odtrénovat pouze hodinu na ledě denně a potom si jít sednout třeba do kina.
Musí proto dělat víc. V kabině je pětadvacet hráčů a trenér nebo vedení je
nemůžou k něčemu nabádat. Každý si to musí srovnat v hlavě sám. Pro
mladé je vidina Kanady a peněz obrovská. Někteří se s tím vyrovnávají
lehce, jiným to trvá déle. Prostě každý hráč musí dělat více, než mu ukládá tréninkový
plán. Ten, kdo to nepochopí, schová se někde ve druhé lize. Upřímně řečeno, já
dnes mladým klukům závidím. Jestliže tomu obětují dva nebo tři roky při
přechodu z juniorské kategorie mezi dospělé, a pracují na sobě, otevírají
se jim možnosti. A co dělám já? Dodržuji například to, že na dvě hodiny
tréninku mám dvě hodiny strečinku. Mám spousty posilovacích cviků, jelikož jsem
si prožil velké problémy se zády a hraničilo to s tím, že s hokejem
skončím. Při konzultaci mi fyzioterapeut řekl, že jsou to právě otázky cvičení.
Konkrétně zádové svaly člověk během kariéry vůbec neposiloval, protože jsem to
nevěděl a nikdo nebyl schopen mi to říci. Když mám hodinu a půl posilovny
s mančaftem, mám dalších padesát minut posilování svého vlastního, které
musím udělat. Mě nenapadne, abych si večer lehl k televizi nebo si sedl do
křesla. Sednu si tak, abych mohl cviky dělat. Vím, že mi to tělo vrátí.“
Pavel Petr (17.10.02)
Hrát bez velkých nervů
Osobností na střídačce prvoligového
týmu HC Mladá Boleslav je trenér Josef Horešovský. Do města automobilů přišel
před startem sezóny 2001/2002, která příznivcům hokeje v regionu přinesla
obrovskou radost. Po letech odmlky a účinkování ve třetí nejvyšší soutěži se
totiž boleslavský klub může pyšnit přívlastkem prvoligový. Není pochyb o tom,
že právě šestapadesátiletý Josef Horešovský, bývalý obránce Kladna, Sparty,
Jihlavy a Českých Budějovic, stejně jako národního týmu (kde ve dvojici především s Bublou a Suchým odehrál šest světových
šampionátů a 152 zápasů) má na splnění postupového cíle nemalou zásluhu…
Do první ligy Mladá Boleslav vstoupila jako nováček. Jak
jste byl spokojen s průběhem letní přípravy?
„Příprava proběhla tak, jak jsme si naplánovali. Samozřejmě nastaly určité korektury, nicméně ty s sebou přinesla doba, kdy také do našeho programu mírně zasáhly povodně. Naplněn tak byl plánovaný objem tréninku i počet sedmnácti přípravných zápasů.“
Nebyl počet přípravných
utkání příliš veliký? Kolik hráčů se v přípravě mladoboleslavského týmu
vystřídalo?
„Asi pětatřicet hráčů, nakonec jich na soupisce zůstalo šestadvacet. Samozřejmě ani teď nemůžeme tvrdit, že by kádr byl definitivně uzavřený. Vyloučeny nejsou odchody ani příchody. To je normální jev. Pokud se po skončení soutěží podíváte na soupisky některých mužstev, zjistíte, že se v jejich kádrech vystřídalo třeba i šedesát hráčů. To už ale je, myslím si, bláznovství. A sedmnáct odehraných zápasů? Vzhledem k počtu hráčů, kteří se v Mladé Boleslavi objevili, to velký počet není. Vždyť jsme byli na ledě dva měsíce před zahájením první ligy a i v posledních zápasech hráli na čtyři kompletní lajny. Zatížení se tak rozložilo na větší počet lidí.“
Nikdo si po postupu do první
ligy nemůže dávat příliš velké cíle. S čím budete spokojený Vy?
„Do
nové sezóny vstupuji s přáním, abychom v klidu a bez velkých nervů
soutěž udrželi. Všechno ostatní, včetně euforických prohlášení po skončení
uplynulého ročníku, bylo a je trochu nadnesené. Nesmíme mít velké oči. Naopak
potřebujeme být střízliví a nevydávat velká prohlášení. Pokud se nám tedy, jako
nováčkovi 1. ligy, podaří soutěž bez problémů udržet, budu soutěžní ročník
považovat za dobrý. Nedá mi, abych s ohledem na předchozí věty neuvedl
příměr s Libercem. Po historickém postupu do extraligy se všichni na celou záležitost dívali velice
optimisticky. Později už se mluvilo o tom, že hlavním úkolem libereckého týmu
je záchrana soutěže. Obdobná je i situace v našem týmu…“
Pavel Petr (9.10.02)