ROZHOVOR 1/2002:

 

Pavel HynekPavel HYNEK

Byli jsme na jedné lodi…

 

    P.S.: Ještě počátkem prosince byl asistentem hlavního trenéra nejen v pražské Spartě, ale také u národního mužstva do 20 let, které mělo v Pardubicích a Hradci Králové obhájit zisk zlatých medailí z předchozích dvou světových šampionátů ve Švédsku a Rusku. Junioři ale tentokrát herně i výsledkově propadli. Pavel Hynek se v následujícím rozhovoru pokusil objasnit některé hlavní příčiny a zároveň vysvětlil, proč se rozhodl skončit jako asistent trenéra Jaroslava Holíka…

 

    HB: Hokejoví fanoušci v Čechách a na Moravě si zvykli možná až nekriticky na sérii zlatých úspěchů z MS, OH i juniorských šampionátů. Další triumf očekávali i z toho domácího. Bylo to reálné přání?

 

„Pochopitelně, jiný cíl než obhájit titul jsme nemohli mít. Hráli jsme doma, bylo dost času na přípravu… Jenže teorie je jedna věc a praxe druhá. Dvěma větami to vyjádřit nelze. Chyběla nám větší soudržnost, týmová součinnost. A samozřejmě i větší herní kvalita. Psychicky jsme nezvládli tlak z úvodu šampionátu. Nikdy bych si ale nedovolil tvrdit něco v tom duchu, že hráči jsou blbci, protože nesplnili pokyny trenérů. Všichni jsme byli na jedné lodi a odpovědnosti se nezříkáme.“

 

    HB: Byla skladba týmu optimální? Vždy se u nás polemizovalo o počtu českých hráčů, působících v zámořských juniorských soutěžích. Jednou se říkalo, že jich bylo nominováno málo, podruhé jich mělo být zase až příliš…

 

„Před dvěma lety odjelo posil ze zámoří na šampionát pět, před rokem osm (a z toho sedm považuji za „tažné“ osobnosti) a letos devět. Jenže pouze čtyři uspokojily naše předpoklady. V zásadě ale nelze činit rozdíl mezi tím, zda nominovaný reprezentant hraje v Čechách nebo v Americe. Vždy rozhoduje výkon. Problémů se v tomto ohledu nevyhneme ani do budoucna. Vždyť z ročníku 1983 je dnes za mořem zhruba 15 hráčů, ze současných „osmnáctek“ (ročník 1984) asi sedm, a dá se očekávat, že po MS jich odletí dalších 8 a ž 10. To znamená, že po kvalitních hráčích, kteří by měli tvořit jádro reprezentace, se budeme muset ohlížet do zámořských soutěží stále častěji…“

 

    HB: Jako klíčové utkání bylo označováno hned to první, s nevyzpytatelnými Američany. Ti mívají skvělý nástup do turnaje, pak ale odpadnou se silami…

 

„To se, bohužel, potvrdilo i letos. Proti nám sehráli svůj nejlepší zápas, ale i tak jsme ho měli zvládnout. Není možné se vymlouvat na tlak z prostředí, od vyprodaných ochozů, a na následnou nervozitu. Góly jsme si dali prakticky vlastní, po našich individuálních chybách. Dlouho jsme neměli jasno, kdo bude chytat. Hronek si stěžoval na zdravotní potíže. Narušená psychika se promítla do výkonu obou brankářů a následně celého mužstva.“

 

    HB: Tlak ze strany hráčských agentů, případně rodičů, také sehrál nějakou negativní úlohu?

 

„Hráči měli vymezený čas pro noviny, rodiče i agenty. V tom bych neviděl nic rušivého. Ono je to také jiné u osmnáctiletých a dvacetiletých hokejistů. Ti mladší se na podobných turnajích víc předvádí před skauty, hrají o budoucí místo na zámořském draftu, ti starší už mají své agenty a kontakty. Určitý problém byl ale s telefonováním. Když se hrálo před rokem v Rusku, byly hovory příliš drahé, letos jsme hráli doma a hráčům pořád někdo volal. Jako trenéři jsme věděli, co můžeme od domácího prostředí očekávat. Něco jsme eliminovali, něco nezvládli. Někomu se možná zdálo, že jsme nechali hlídat hotel, aby hráči nechodili pryč, ve skutečnosti šlo o to, zajistit jim klid. Když totiž někdo nemá disciplínu, poruší ji i na hotelovém pokoji. To zkrátka nejde uhlídat. Říkal to mimochodem už před lety trenér fotbalové „jedenadvacítky“ Kopecký – největším pedagogickým úspěchem je, když hráč ví, jak se má chovat ve chvíli, kdy ho nikdo nehlídá…“

 

    HB: S přibývajícími neúspěchy asi nebyla atmosféra v mužstvu ideální. Jak se vyvíjela? Kdy jste poznali, že je opravdu zle?

 

„Definitivní zlom nastal po utkání se Slovenskem, které jsme prohráli 1:0. I když jsme byli v utkání lepší, nedokázali jsme zvítězit a to nás srazilo na kolena. Věřím tomu, že v opačném případě, pokud bychom Slováky porazili, by se dal turnaj ještě zachránit. Takhle jsme přišli o naději obsadit první místo ve skupině a nastoupit ve čtvrtfinále proti relativně nejslabšímu a nejpříjemnějšímu soupeři. Já osobně jsem si přál Švýcary. Nakonec se ukázali jako přijatelní ale i Finové! Náš vzájemný duel odehráli tak na 60% svých schopností, bylo na nich znát, že i když se nám nedařilo, měli z nás strach a o osud utkání se hodně báli.“  

 

  HB: Od kterého okamžiku jste byl přesvědčen o tom, že šampionát nedopadne pro mužstvo České republiky právě nejlépe?

 

„Po základní skupině. Vždyť jsme nedokázali porazit ani jednoho ze silných soupeřů!“

 

  HB: Byl jste hodně zklamán?

 

„Zklamání to snad muselo být pro každého! Nejen pro mne osobně. Skoro celý jeden rok jsme pracovali, připravovali se na vrchol sezóny a ten se nepodařilo zúročit. Bylo to horší o skutečnost, že se šampionát uskutečnil doma, v Čechách. O to víc jsem rád, že jsem mohl být u zisku zlatých medailí na mistrovství světa v Rusku o dvanáct měsíců dříve. Byl to nádherný zážitek a jsem si vědom toho, že takový můžete zažít i jen jednou za život.“

 

    HB: Po neúspěšném vystoupení českých juniorů se hodně spekulovalo, kdo povede „dvacítku“ v následujícím období. Někdo si myslel, že trenérská dvojice Holík-Hynek u týmu skončí. Nakonec ale Jaroslav Holík smlouvu o další rok prodloužil a skončil jste jen Vy. To byla ideální situace na nové spekulace…

 

„A to mě moc mrzí. Uvedl jsem několik rozumných důvodů, proč u mužstva nechci pokračovat, ale stejně se za mým rozhodnutím stále něco hledá. Lidé z hokejového zákulisí v tom chtějí najít něco jiného, ptají se mne, co se opravdu stalo? Ale já opakuji, s umístěním na 7. místě to nemá nic společného. S tím, že po šampionátu v Pardubicích u týmu skončím, jsem počítal už od loňského léta! Jedním z největších důvodů byla termínová kolize povinností u juniorské reprezentace a ve Spartě. Kontrakt s pražskou Spartou mi končí, a tak jsem chtěl mít při rozhodování o své další budoucnosti zcela volné ruce.“

 

    HB: Co Vám dva roky u reprezentačních juniorů přinesly pozitivního?

 

„Zkušenosti. Měl jsem obrovské štěstí, že nejen u „dvacítek“, ale už předtím, když jsem působil u reprezentací do 16 a 18 let, a vlastně i na klubové úrovni, jsem se potkal s lidmi, kteří mě něčím obohatili. Posunuli mne zase o kus dál kupředu. V extralize to byli třeba Franta Výborný, nebo aktuálně Václav Sýkora. Mimochodem, ten mi přednášel už na fakultě! To, že jsem při svých trenérských štacích posbíral i nějaké ty medaile a vrcholné úspěchy, považuji za shodu příznivých okolností. Určitě to nebylo tím, že jsem tak dobrý. Ale v pravou chvíli jsem se pohyboval na té správné ´úrovni´. Stačí si vzít za příklad Spartu. Je to velkoklub, má kvalitní špičkové hráče a nemůže se hlásit k jiným ambicím než k těm absolutně nejvyšším. Kdybych působil u jiného extraligového mužstva, určitě bych se musel ztotožnit se zcela odlišnými cíly. S postupem do play off, s vyhnutím se bojů v baráži. A tak tvrdím, že jsem v řadě ohledů měl zkrátka štěstí. Vždyť právě u těch dalších extraligových klubů působí mnohem zkušenější a lepší trenéři než jsem já…“

 

    HB: Existuje nějaký významný okamžik, na který byste si chtěl v souvislosti s trenérskou kariérou vzpomenout?

 

„Určitě. Především na den, kdy jsem dostal možnost trénovat v prvoligovém Berouně. Prožil jsem tam dva a půl roku, krásné období, kdy se hrálo třeba na špici tabulky a dokonce se bojovalo o baráž. Až do té chvíle jsem vlastně neměl nic za sebou, bylo mi sedmadvacet, a tak si rozhodnutí berounských funkcionářů dodnes nesmírně vážím. Přes angažmá v jejich klubu, své první v seniorském hokeji,  jsem se totiž propracoval do Sparty i do juniorské reprezentace.“

 

    HB: Počítáte s možností, že se k nim jednou vrátíte? Že opět budete u reprezentace juniorů? A pomýšlíte i na post prvního trenéra u některého extraligového, nebo dokonce zahraničního klubu?

 

„Na všechno lze odpovědět jednou větou. Do budoucna ano, ale zatím nemá smysl o ničem bližším hovořit a něco si plánovat.“

 

    HB: Zatím jste považován především za svědomitého „asistenta“, který má dokonalý přehled o soupeřích, o jejich herních stylech a mnoha dalších podrobnostech. Orientujete se v současném českém hokeji. Co si myslíte o názoru, že zásobárna talentů se postupně vyčerpává?

 

„Věřím, že talentů máme a pořád budeme mít dost! Naše základna je sice v porovnání s ostatními hokejovými mocnostmi malá, ale zase své hráče umíme vychovávat. Navíc na seniorských úrovních se reprezentace skládá z těch nejlepších jednotlivců, zastupujících hned několik generací. U juniorů je to pochopitelně něco jiného. Každý ročník je jiný, každý nemusí být stejně silný. A proto nelze pořád vyhrávat. Hokej má ale u nás tradici a třeba ročník 1984, jehož čas právě nadchází, to je absolutní špička.“

 

    HB: Poslední dobou to ale vypadá, že se naši junioři příliš neprosazují v nejvyšší domácí soutěži…

 

„Tak bych to neřekl. Mladí potřebují prostor a čas. V Českých Budějovicích udělal obrovský výkonnostní skok Novotný, ve Vsetíně je vidět Hudler, v Plzni se začíná prosazovat Koreis. Těch nejkvalitnějších juniorů máme ale pochopitelně nejvíce v zámořských soutěžích, i když mám pocit, že je to jev pouze přechodný. Jejich absence však způsobila, že v extralize se musí trenéři snažit zapracovat do sestavy juniory až druhého sledu. A naopak. Třeba takový Erat. Vyhrál titul na juniorském šampionátu, vzápětí v Americe Memorial Cup. Teď hraje v Nashvillu NHL. A přitom ho doma prakticky nikdo neznal. Obdobně je tomu s Vrbatou v Coloradu. Spíš mám dojem, že české extralize schází střední generace, která se rozutekla nejen po NHL, ale i po Evropě. A tak když extraligu ročně opustí 5 až 10 reprezentantů, není možné se domnívat, že si udrží stejnou úroveň. Před třemi lety to tady táhli mistři světa, olympijští vítězové. Jejich odchodem se otevřel prostor pro mladé…“

 

    HB: Proč se však prakticky vůbec neprosazují junioři v pražské Spartě? I v případě zranění uznávaných opor se na střídačce objeví jen výjimečně, a vedoucí mužstvo tabulky dohrává zápasy s přetíženým torzem oslabeného kádru…

 

„Za všechno může nabitý základní kádr. Klub má velké ambice a tak je v něm těžší se prosadit. Jen ti nejlepší junioři své věkové kategorie, kteří vykazují kvality v širším evropském měřítku, mají naději. Ale určitě nelze hovořit o tom, že by se do kádru nikdy nepropracovali odchovanci. Stačí vzpomenout Toužimského, Burdu, Ptáčka, Chabadu, Jaroslava Hlinku či Šreka.“

 

    HB: Vrchol extraligové sezóny je za dveřmi. Jak vidíte možnosti svého klubu? Myslíte si, že má Sparta na vysněný a snad i očekávaný titul?

 

„Bylo by alibistické prohlásit, že můžeme mít i jiný cíl než celkové vítězství. Sezóna je opravdu dobře rozjetá, jenže play off je zcela jiná soutěž. Potřebujeme se dát zdravotně dohromady a musíme doufat, že nás nezastihne nečekaná krize. Nakročeno máme správným směrem. Cesta za titulem je ale ještě dlouhá a náročná. Své ambice mají třeba Pardubice či Vítkovice. Nemá cenu spekulovat o nejvýhodnějších soupeřích, musíme porazit všechny.“

HB/ds (7.2.02)

 

Návrat na začátek textu

 

Zpět na stranu SPARTY

 

Zpátky na přehled rozhovorů