Pavel HYNEK
Byli jsme na jedné lodi…
P.S.: Ještě počátkem prosince
byl asistentem hlavního trenéra nejen v pražské Spartě, ale také u
národního mužstva do 20 let, které mělo v Pardubicích a Hradci Králové
obhájit zisk zlatých medailí z předchozích dvou světových šampionátů ve
Švédsku a Rusku. Junioři ale tentokrát herně i výsledkově propadli. Pavel Hynek
se v následujícím rozhovoru pokusil objasnit některé hlavní příčiny a
zároveň vysvětlil, proč se rozhodl skončit jako asistent trenéra Jaroslava Holíka…
HB: Hokejoví fanoušci
v Čechách a na Moravě si zvykli možná až nekriticky na sérii zlatých
úspěchů z MS, OH i juniorských šampionátů. Další triumf očekávali i
z toho domácího. Bylo to reálné přání?
„Pochopitelně, jiný cíl než obhájit titul jsme nemohli mít. Hráli jsme
doma, bylo dost času na přípravu… Jenže teorie je jedna věc a praxe druhá.
Dvěma větami to vyjádřit nelze. Chyběla nám větší soudržnost, týmová součinnost.
A samozřejmě i větší herní kvalita. Psychicky jsme nezvládli tlak z úvodu
šampionátu. Nikdy bych si ale nedovolil tvrdit něco v tom duchu, že hráči
jsou blbci, protože nesplnili pokyny trenérů. Všichni jsme byli na jedné lodi a
odpovědnosti se nezříkáme.“
HB: Byla skladba týmu optimální? Vždy se u nás polemizovalo o počtu
českých hráčů, působících v zámořských juniorských soutěžích. Jednou se
říkalo, že jich bylo nominováno málo, podruhé jich mělo být zase až příliš…
„Před dvěma lety odjelo posil ze zámoří na šampionát pět, před rokem osm (a
z toho sedm považuji za „tažné“ osobnosti) a letos devět. Jenže pouze
čtyři uspokojily naše předpoklady. V zásadě ale nelze činit rozdíl mezi
tím, zda nominovaný reprezentant hraje v Čechách nebo v Americe. Vždy
rozhoduje výkon. Problémů se v tomto ohledu nevyhneme ani do budoucna.
Vždyť z ročníku 1983 je dnes za mořem zhruba 15 hráčů, ze současných
„osmnáctek“ (ročník 1984) asi sedm, a dá se očekávat, že po MS jich odletí
dalších 8 a ž 10. To znamená, že po kvalitních hráčích, kteří by měli tvořit
jádro reprezentace, se budeme muset ohlížet do zámořských soutěží stále
častěji…“
HB: Jako klíčové utkání bylo označováno hned to první,
s nevyzpytatelnými Američany. Ti mívají skvělý nástup do turnaje, pak ale
odpadnou se silami…
„To se, bohužel, potvrdilo i letos. Proti nám sehráli svůj nejlepší zápas,
ale i tak jsme ho měli zvládnout. Není možné se vymlouvat na tlak
z prostředí, od vyprodaných ochozů, a na následnou nervozitu. Góly jsme si
dali prakticky vlastní, po našich individuálních chybách. Dlouho jsme neměli
jasno, kdo bude chytat. Hronek si stěžoval na zdravotní potíže. Narušená
psychika se promítla do výkonu obou brankářů a následně celého mužstva.“
HB: Tlak ze strany hráčských agentů, případně rodičů, také sehrál
nějakou negativní úlohu?
„Hráči měli vymezený čas pro noviny, rodiče i agenty. V tom bych
neviděl nic rušivého. Ono je to také jiné u osmnáctiletých a dvacetiletých
hokejistů. Ti mladší se na podobných turnajích víc předvádí před skauty, hrají
o budoucí místo na zámořském draftu, ti starší už mají své agenty a kontakty.
Určitý problém byl ale s telefonováním. Když se hrálo před rokem
v Rusku, byly hovory příliš drahé, letos jsme hráli doma a hráčům pořád
někdo volal. Jako trenéři jsme věděli, co můžeme od domácího prostředí očekávat.
Něco jsme eliminovali, něco nezvládli. Někomu se možná zdálo, že jsme nechali
hlídat hotel, aby hráči nechodili pryč, ve skutečnosti šlo o to, zajistit jim
klid. Když totiž někdo nemá disciplínu, poruší ji i na hotelovém pokoji. To
zkrátka nejde uhlídat. Říkal to mimochodem už před lety trenér fotbalové
„jedenadvacítky“ Kopecký – největším pedagogickým úspěchem je, když hráč ví,
jak se má chovat ve chvíli, kdy ho nikdo nehlídá…“
HB: S přibývajícími
neúspěchy asi nebyla atmosféra v mužstvu ideální. Jak se vyvíjela? Kdy
jste poznali, že je opravdu zle?
„Definitivní zlom nastal po utkání se Slovenskem, které jsme prohráli 1:0.
I když jsme byli v utkání lepší, nedokázali jsme zvítězit a to nás srazilo
na kolena. Věřím tomu, že v opačném případě, pokud bychom Slováky porazili,
by se dal turnaj ještě zachránit. Takhle jsme přišli o naději obsadit první
místo ve skupině a nastoupit ve čtvrtfinále proti relativně nejslabšímu a
nejpříjemnějšímu soupeři. Já osobně jsem si přál Švýcary. Nakonec se ukázali
jako přijatelní ale i Finové! Náš vzájemný duel odehráli tak na 60% svých
schopností, bylo na nich znát, že i když se nám nedařilo, měli z nás
strach a o osud utkání se hodně báli.“
HB:
Od kterého okamžiku jste byl přesvědčen o tom, že šampionát nedopadne pro
mužstvo České republiky právě nejlépe?
„Po základní skupině. Vždyť jsme nedokázali porazit ani jednoho ze silných
soupeřů!“
HB:
Byl jste hodně zklamán?
„Zklamání to snad muselo být pro každého! Nejen pro mne osobně. Skoro celý
jeden rok jsme pracovali, připravovali se na vrchol sezóny a ten se nepodařilo
zúročit. Bylo to horší o skutečnost, že se šampionát uskutečnil doma,
v Čechách. O to víc jsem rád, že jsem mohl být u zisku zlatých medailí na
mistrovství světa v Rusku o dvanáct měsíců dříve. Byl to nádherný zážitek
a jsem si vědom toho, že takový můžete zažít i jen jednou za život.“
HB: Po neúspěšném
vystoupení českých juniorů se hodně spekulovalo, kdo povede „dvacítku“
v následujícím období. Někdo si myslel, že trenérská dvojice Holík-Hynek u
týmu skončí. Nakonec ale Jaroslav Holík smlouvu o další rok prodloužil a
skončil jste jen Vy. To byla ideální situace na nové spekulace…
„A to mě moc mrzí. Uvedl jsem několik rozumných důvodů, proč u mužstva nechci
pokračovat, ale stejně se za mým rozhodnutím stále něco hledá. Lidé z
hokejového zákulisí v tom chtějí najít něco jiného, ptají se mne, co se
opravdu stalo? Ale já opakuji, s umístěním na 7. místě to nemá nic
společného. S tím, že po šampionátu v Pardubicích u týmu skončím,
jsem počítal už od loňského léta! Jedním z největších důvodů byla
termínová kolize povinností u juniorské reprezentace a ve Spartě. Kontrakt
s pražskou Spartou mi končí, a tak jsem chtěl mít při rozhodování o své
další budoucnosti zcela volné ruce.“
HB: Co Vám dva roky u
reprezentačních juniorů přinesly pozitivního?
„Zkušenosti. Měl jsem obrovské štěstí, že nejen u „dvacítek“, ale už
předtím, když jsem působil u reprezentací do 16 a 18 let, a vlastně i na
klubové úrovni, jsem se potkal s lidmi, kteří mě něčím obohatili. Posunuli
mne zase o kus dál kupředu. V extralize to byli třeba Franta Výborný, nebo
aktuálně Václav Sýkora. Mimochodem, ten mi přednášel už na fakultě! To, že jsem
při svých trenérských štacích posbíral i nějaké ty medaile a vrcholné úspěchy,
považuji za shodu příznivých okolností. Určitě to nebylo tím, že jsem tak
dobrý. Ale v pravou chvíli jsem se pohyboval na té správné ´úrovni´. Stačí
si vzít za příklad Spartu. Je to velkoklub, má kvalitní špičkové hráče a nemůže
se hlásit k jiným ambicím než k těm absolutně nejvyšším. Kdybych
působil u jiného extraligového mužstva, určitě bych se musel ztotožnit se zcela
odlišnými cíly. S postupem do play off, s vyhnutím se bojů
v baráži. A tak tvrdím, že jsem v řadě ohledů měl zkrátka štěstí.
Vždyť právě u těch dalších extraligových klubů působí mnohem zkušenější a lepší
trenéři než jsem já…“
HB: Existuje nějaký
významný okamžik, na který byste si chtěl v souvislosti s trenérskou
kariérou vzpomenout?
„Určitě. Především na den, kdy jsem dostal možnost trénovat
v prvoligovém Berouně. Prožil jsem tam dva a půl roku, krásné období, kdy
se hrálo třeba na špici tabulky a dokonce se bojovalo o baráž. Až do té chvíle
jsem vlastně neměl nic za sebou, bylo mi sedmadvacet, a tak si rozhodnutí
berounských funkcionářů dodnes nesmírně vážím. Přes angažmá v jejich
klubu, své první v seniorském hokeji,
jsem se totiž propracoval do Sparty i do juniorské reprezentace.“
HB: Počítáte
s možností, že se k nim jednou vrátíte? Že opět budete u reprezentace
juniorů? A pomýšlíte i na post prvního trenéra u některého extraligového, nebo
dokonce zahraničního klubu?
„Na všechno lze odpovědět jednou větou. Do budoucna ano, ale zatím nemá
smysl o ničem bližším hovořit a něco si plánovat.“
HB:
Zatím jste považován především za svědomitého „asistenta“, který má dokonalý přehled
o soupeřích, o jejich herních stylech a mnoha dalších podrobnostech.
Orientujete se v současném českém hokeji. Co si myslíte o názoru, že
zásobárna talentů se postupně vyčerpává?
„Věřím, že talentů máme a pořád budeme mít dost! Naše základna je sice
v porovnání s ostatními hokejovými mocnostmi malá, ale zase své hráče
umíme vychovávat. Navíc na seniorských úrovních se reprezentace skládá
z těch nejlepších jednotlivců, zastupujících hned několik generací. U
juniorů je to pochopitelně něco jiného. Každý ročník je jiný, každý nemusí být
stejně silný. A proto nelze pořád vyhrávat. Hokej má ale u nás tradici a třeba
ročník 1984, jehož čas právě nadchází, to je absolutní špička.“
HB: Poslední dobou to ale
vypadá, že se naši junioři příliš neprosazují v nejvyšší domácí soutěži…
„Tak bych to neřekl. Mladí potřebují prostor a čas. V Českých
Budějovicích udělal obrovský výkonnostní skok Novotný, ve Vsetíně je vidět
Hudler, v Plzni se začíná prosazovat Koreis. Těch nejkvalitnějších juniorů
máme ale pochopitelně nejvíce v zámořských soutěžích, i když mám pocit, že
je to jev pouze přechodný. Jejich absence však způsobila, že v extralize
se musí trenéři snažit zapracovat do sestavy juniory až druhého sledu. A
naopak. Třeba takový Erat. Vyhrál titul na juniorském šampionátu, vzápětí
v Americe Memorial Cup. Teď hraje v Nashvillu NHL. A přitom ho doma
prakticky nikdo neznal. Obdobně je tomu s Vrbatou v Coloradu. Spíš
mám dojem, že české extralize schází střední generace, která se rozutekla nejen
po NHL, ale i po Evropě. A tak když extraligu ročně opustí 5 až 10
reprezentantů, není možné se domnívat, že si udrží stejnou úroveň. Před třemi
lety to tady táhli mistři světa, olympijští vítězové. Jejich odchodem se
otevřel prostor pro mladé…“
HB: Proč se však prakticky vůbec neprosazují junioři v pražské
Spartě? I v případě zranění uznávaných opor se na střídačce objeví jen
výjimečně, a vedoucí mužstvo tabulky dohrává zápasy s přetíženým torzem
oslabeného kádru…
„Za všechno může nabitý základní kádr. Klub má velké ambice a tak je
v něm těžší se prosadit. Jen ti nejlepší junioři své věkové kategorie,
kteří vykazují kvality v širším evropském měřítku, mají naději. Ale určitě
nelze hovořit o tom, že by se do kádru nikdy nepropracovali odchovanci. Stačí
vzpomenout Toužimského, Burdu, Ptáčka, Chabadu, Jaroslava Hlinku či Šreka.“
HB: Vrchol extraligové sezóny je za dveřmi. Jak vidíte možnosti svého
klubu? Myslíte si, že má Sparta na vysněný a snad i očekávaný titul?
„Bylo by alibistické prohlásit, že můžeme mít i jiný cíl než celkové
vítězství. Sezóna je opravdu dobře rozjetá, jenže play off je zcela jiná
soutěž. Potřebujeme se dát zdravotně dohromady a musíme doufat, že nás nezastihne
nečekaná krize. Nakročeno máme správným směrem. Cesta za titulem je ale ještě
dlouhá a náročná. Své ambice mají třeba Pardubice či Vítkovice. Nemá cenu
spekulovat o nejvýhodnějších soupeřích, musíme porazit všechny.“
HB/ds
(7.2.02)