Aneb tito lidé pro vás připravují reportáže a přenosy z české hokejové extraligy
v pořadech České televize…
Představuje se – Jiří
SEIFERT (kameraman)
Zkušený „matador“, o kterém lze říci, že je nevyčerpatelnou studnicí
nových i starých vtipů všeho druhu, začal s natáčením sportovních reportáží a
tím pádem i s dlouholetou externí spoluprácí s redakcí sportu České
(Československé) televize (před deseti lety přešla na plnohodnotný pracovní
poměr), za trochu kuriózních okolností před 35 lety – v roce 1966.
V konkurzu, do kterého se nepřihlásil!
„Byl
jsem členem kroužku amatérských filmařů a kolegové mě bez mého vědomí
přihlásili na speciální přijímací pohovor do tehdejší Československé televize,“ říká třiašedesátiletý Jiří Seifert a podrobněji vzpomíná na dobu
minulou. Na situaci, kdy v redakci sportu neměli kameramany a vybírali je
tak, že každému z adeptů dali kameru, jeden pás filmu a úkol, podle
vlastního uvážení natočit reportáž z putování dvou cyklistických nadšenců na
speciálním kole po republice. Lépe řečenou, z jejich průjezdu Prahou. „O tom, že se mám zúčastnit i já jsem se
doslechl až na poslední chvíli. Nechtěl jsem ale odejít bez boje a protože jsem
měl správné kamarády na správných místech, zeptal jsem v předstihu, jak se
podobná reportáž točí. Řekli mi co a jak, kdy dělat detail, kdy odjezd, jakou
by to mělo mít koncepci, já se podle toho na rozdíl od neinformovaných
konkurentů zařídil, a tak se stalo, že tou vítěznou reportáží, která nakonec
byla v televizi odvysílána, byla právě ta moje. A já se stal sportovním
kameramanem…“
Od té doby prožil řadu převratných změn – přechod z klasického černobílého filmu a z negativů, na inverzní a barevný film, a nakonec na elektronický záznam na magnetický pásek. „Jo, to byly časy. Dnes může méně schopný kameraman vyplácat na reportáž z hokeje či fotbalu pomalu tolik materiálu, co ho napadne. Na jednu třetinu se dává kazeta, jejíž stopáž je zhruba 35 minut, a opakovaně se přetáčí. Ale před třiceti lety? Když se jelo na reportáž, dostal jsem proti podpisu tři kotouče klasického filmového materiálu (pochopitelně na jedno použití), které dohromady nevydaly ani na deset minut záznamu. Člověk si musel dát pozor, aby film při zakládání do kamery neosvětlil, aby nepoškodil perforaci, a aby v utkání zachytil na omezené množství filmu všechno nejpodstatnější. To znamená, že při fotbale se točily jen rohové a přímé kopy, anebo akce v blízkosti velkého pásma. Prostředek hřiště jsme zcela ignorovali. Při hokeji se postupovalo obdobným způsobem. Když jste se dobře orientovali v pravidlech, až tak zlé to se záznamem gólových situací nebylo. A v nejhorším případě jste měli v záloze „železnou“ rezervu. Další film navíc. Jenže když jste ho použili, byly s tím obrovské komplikace a hora papírování. Dnes? To se točí průběh zápasu od začátku do konce.“
Byly ale i jiné
problémy. Konkrétně v hokeji kdysi platilo pravidlo, že si brankáři
v polovině závěrečné třetiny měnili strany, a štáb i s kamerou, aby
zachoval duch natáčení, tzn., aby mužstva útočila jen na jednu a tu samou
branku, musel v průběhu několika desítek sekund oběhnout celý stadion a
zaujmout stanoviště na opačné tribuně! A také tu byla výrobní omezení: „S jakoukoli
reportáží jste museli do Měšťanské besedy, kde dříve televize sídlila, dorazit
nejpozději ve čtvrt na osm večer, aby mohli v laboratoři film vyvolat, a
aby se dal včas sestříhat pro vysílání. Pokud jste přišli až jako poslední,
riskovali jste, že vám laboranti ve spěchu svoji práci odflinknou a film vyvolají
v lepším případě hodně mizerně. V horším případě ho dokázali i zcela
znehodnotit a vaše práce přišla nazmar. A s takovou uzávěrkou pochopitelně
bývaly problémy, pokud se natáčelo hodně daleko od Prahy. Trasování, které se
používá dnes, ještě neexistovalo, a tak když se jelo třeba na fotbalovou ligu
až do Chebu, byl to boj s časem, doslova o každou minutu.“
Do nejvzdálenějšího českého
města, v němž se hrála na přelomu 70. a 80. let nejvyšší fotbalová liga,
nikdo jezdit nechtěl, a vlastně po celou dobu, co byla Rudá hvězda Cheb
účastníkem první ligy, putoval do západního cípu republiky jen štáb ve složení
redaktor Ota Černý, kameraman Jiří Seifert. „Znal
jsem na cestě snad každý kámen,“ vzpomíná
Seifert a přidává jednu zajímavost:
„Byli jsme tam jako doma a místní policie nám vycházela vstříc. A tak když
zápas skončil, a my se přes odcházející a odjíždějící fanoušky potřebovali
dostat co nejrychleji na výpadovku na Prahu, vždy před nás vyjel policejní vůz
se zapnutou houkačkou a vyvedl nás z města ven!“
Historek by mohl dát Jiří Seifert k dobru několik desítek, a
možná si časem pro naše stránky ještě nějakou další vybaví. Teď dává
k dobru první, z hokejového prostředí: „Stalo se to před řadou let na Kladně.
Během přestávky utkání hokejové ligy jsem relaxoval v místě, kde platil
zákaz kouření. Stál tam ale jeden pořadatel, taková místní vyhlášená figurka.
Postrádal jedno oko a měl přes něj černou pásku. Dívám se, jak si v klidu
zapaluje doutník a když dokouřil, říkám si, teď si zakouřím i já. Zapálil jsem
si cigaretu – a to jste měli vidět! Přiběhl ke mně, rudý až za ušima a křičí,
tady se nesmí kouřit! Já na něj, vždyť jste to právě típnul. On ale nechtěl
diskutovat a pohrozil, že když nepřestanu, zavolá policii. Já ho neposlouchal a
on hrozbu splnil. Přišli policisté a dokonce mě snad chtěli zatknout. Nevšimli
si kamery, kterou jsem měl odstavenou v rohu místnosti, a já po chvíli
povídám. Dobře, půjdu s vámi, když to tady za mne dotočíte! Když zjistili,
že jsem z televize, nechali mne být na pokoji a jednooký pořadatel mohl
puknout vzteky…“
HB/ds
(12.10.01)