Aneb tito lidé pro vás připravují reportáže a přenosy z české hokejové extraligy
v pořadech České televize…
Představuje se – Jan
VOŽENÍLEK (kameraman)
Klasické
reportáže z fotbalu nebo hokeje nejsou jeho hlavní pracovní činností. Naopak,
na rozdíl od práce ve studiu a přímých přenosů se jedná o záležitost ryze
výjimečnou. Pokud se osobně zúčastníte některého utkání hokejové extraligy,
které bude živě přenášeno na televizní obrazovky, dost možná ho zahlédnete u
jedné z kamer v hledišti (u té, co v detailních záběrech
kopíruje pohyb hlavní kamery, u dalších dvou, co se nachází v těsné blízkosti
mantinelu v rozích kluziště anebo možná nejčastěji, v prostoru mezi
střídačkami).
„Pokud ale dělám klasickou reportáž pro
zpravodajství, stále se utvrzuji, že je to práce zdaleka nejnáročnější. Když
vám při obdobné práci během utkání ve volejbale nebo házené uteče jeden balón nebo
gól, nic podstatného se nestane, Ale v hokeji nebo ve fotbale? Tam to může
být zásadní problém, protože se může jednat o rozhodující moment celého
zápasu,“ říká Jan Voženílek na úvod
vzpomínání, které je plné kuriózních příhod. Tady jsou:
a) Když natáčíte mezi střídačkami, každou chvíli hrozí, že vás někdo
z hráčů přetáhne hokejkou přes hlavu nebo vás zasáhne letící kotouč. Už se
mi to stalo, ale puk naštěstí neletěl přímo, ale obloučkem, a náraz ještě
ztlumila sluchátka. Pokud jde o nechtěné údery hokejkou, vyplývající ze hry u
hrazení, naštěstí jsem je vždy přežil já i kamera bez následků. Svého času
platilo nařízení, že kameraman, který snímá zápas z tohoto rizikového
prostoru, musí mít na hlavě ochrannou přilbu. Ale z tohoto příkazu posléze
sešlo, protože se práce s helmou ukázala jako nepraktická a nepohodlná.
Nemohl jsem mít na uších sluchátka, přes které dostávám pokyny od režiséra
přenosu, a také jsem špatně viděl do hledáčku kamery.
b) Tzv. „očko“ pochopitelně snímá detaily hráčů, většinou střelců
branek, přímo na střídačce. To je taková naše česká specialita, kterou zavedl
režisér Pojdl a která není ve světě běžná. Hokejisté a trenéři ji ale nemají
příliš v lásce. Pod nohy se jim motá náš kabel od kamery, zacláníme ve
výhledu a když se nedaří, cítíte kolem sebe velké napětí. Pamatuji si na Pavla
Richtera, když ještě trénoval Slavii, jak mne vyháněl pryč od střídačky v
utkání, v němž se slávistům nevedlo nejlépe. Dvakrát po mně vyjel a já si
řekl, že to nemám zapotřebí a až do konce přenosu tam znovu nevlezl…
c) Zcela jinou příhodu jsem zažil v televizním utkání v Litvínově.
Neviděl jsem střelce, zmateně se rozhlížel po střídačce a hledal hráče, jemuž
budou ostatní gratulovat. Ptám se litvínovských hokejistů, kdo ten gól dal, a
oni mi na jednoho ukázali rukou. Já ho zabral ve velkém detailu a hned se začal
divit, proč se všichni spiklenecky usmívají. Důvod byl jasný – udělali si ze
mne legraci a ukázali na náhradníka, který vůbec nehrál a snad ještě ani nikdy
nedal branku! Skutečný střelec seděl přímo vedle něj…
d) Zvláštní zkušenost mám i s diváky. To, že se tlačí do záběrů a
postávají za hráčem nebo trenéry, s nimž dělá reportér rozhovor, mi
pochopitelně vadí, protože to není estetické. Pamatuji si, že mi jednou na Spartě
značně podnapilý divák dokonce vnucoval stokorunu, pokud ho nasnímám do
televize. Šel jsem rychle pryč, on se za mnou nakláněl přes zábradlí, mával tou
stovkou, až mu upadla na zem. Ve Vsetíně je zase zcela obvyklé, že nám lidé
z obecenstva nabízejí slivovici. Já na to, díky pánové, to nemůžu, jsem
v práci. Oni už mají upito, začnou být agresivní a volat, že jsem pražskej
náfuka. Je to tak - pražské kluby nemají nikde v lásce, a bohužel, dost
často to odnáší i televizní štáb.
Práce přímo u ledu je pro kameramana, jak vyplývá z výše
uvedeného, nebezpečná a zajímavá zároveň. A jak řeší Jan Voženílek problémy s
vlezlou zimou?
„Přímo u hrací plochy je chladno, ale já si na sebe vezmu teplé oblečení a díky
tomu, že jsem prakticky pořád v pohybu, je mi teplo. Mnohem horší to má
reportér utkání, který celou třetinu jen stojí a stojí na jednom místě…“
HB/ds
(18.11.01)