PERLIČKY Z KABINY:

Copyright by HB…

tank před halou!

Ten, kdo týden po posledním utkání sezóny, ve kterém Sparta na ostravském ledě vybojovala historicky šestý mistrovský titul, zabloudil k jejímu domovskému stánku, Paegas aréně, musel ztuhnout zděšením. Jeden z vchodů totiž střežil opravdický tank sovětské výroby, s hlavní namířenou k silnici! Také uvnitř „Sportovní haly“ nebylo všechno podle zvyklostí. Ale skutečnost, že službu ve věži tanku držela sličná dívka v maskáčích naznačoval, že se nejedná o žádnou nebezpečnou invazi, ale o večírek na rozloučenou s hráči a především sparťanskými sponzory. Ti si zahráli miniturnaj na třetině ledové plochy (mj. s herci Pavlem Novým a Martinem Dejdarem), zbývající dvě „třetiny“ byly pokryty palubovkou. A právě v tomto prostoru se popíjelo, jedlo a diskutovalo. Mistrovský klub reprezentoval hlavní trenér Václav Sýkora a třináctka hokejistů, která nedostala pozvánku do reprezentace nebo ještě nenastoupila na zaslouženou dovolenou.

Velký apetit ochutnat snad každou jednohubku prokázal kapitán Richard Žemlička, doprovázený dcerami. Tvrdý alkohol si s ohledem na zdravotní problémy a přípravu na nástup do nemocnice nedal, dobře vychlazené pivo však ano. „Hlavu mám totiž plnou starostí z operace dutin, na kterou se chystám,“ prozradil zkušený veterán. Žemlička zatím netuší, zda sezóna příští bude i jeho poslední extraligovou. „U hokeje chci určitě zůstat i do budoucna, už mám ve Spartě něco rozjednáno, ale jak dlouho budu hrát? To rozhodne i tato operace. Uvidím, jak se budu po ní cítit, uplynulé týdny jsem měl bolesti a nemohl na ledě bojovat naplno.“ Na rozdíl od jiných účastníků play off ale Sparta o svých zraněných hráčích veřejně nehovořila. „Také já jsem play off odehrál s velkým sebezapřením, s poraněným zápěstím. Ale nikomu jsme to neříkali, to tak! Kdyby to soupeř věděl, hned by mne přetáhl přes ruku hokejkou,“ svěřil se Václav Novák, o jehož obnovené služby už projevil zájmy nováček soutěže, Liberec. „Ale já bych chtěl zůstat v Praze. Vždyť za čtyři roky jsem tady získal dva mistrovské tituly, dvakrát skončil na druhém místě v extralize a na stříbrném stupínku v Evropské hokejové lize,“ upozorňuje Novák. Stejně jako ostatní spoluhráči označil oslavy titulu za dlouhé, náročné, ale již ukončené. „Musíme se dát do pořádku, vždyť uběhne několik dnů a zase začne letní příprava,“ řekl za všechny Michal Kašpařík, který se vzápětí vrhnul ke stolkům s občerstvením, aby uniknul poněkud nejapným dotazům moderátora večera, Doktora Bubna. Stejným způsobem prchali před veřejným rozhovorem na mikrofon brankář Petr Bříza i kouč Václav Sýkora. Spartu už skutečně čekají především pracovní problémy. Na klubovém managementu leží zodpovědnost získat adekvátní náhradu za odcházejícího Jaroslava Hlinku (švýcarský Kloten) a zřejmě i za Michala Broše, na jehož služby si brousí zuby Minnesota. Po sezóně plné zranění odchází také obránce Radek Hamr zpět do Švédska, naopak z hostování v ruské lize se vrací Patrik Martinec. Bude to právě on, kdo dotáhne Spartu za sedmým titulem?

HB/ds (21.4.02)

když hřeje zlatá medaile

Dobojováno! Ještě nezakvílela poslední siréna hokejové sezóny 2001/2002, a rozjaření hráči Sparty skákali přes mantinel a mířili za brankářem Břízou, aby si vychutnali první opojné pocity ze zisku mistrovského titulu, velkého poháru a zlatých medailí. Sparta porazila Vítkovice na jejich ledě 4:1, celkově 3:1 na zápasy, a po obvyklém rituálu (pozdravy s hrstkou pražských fanoušků, vzájemné objímání, převzetí cen, stisk rukou s poraženým protivníkem a pózování pro fotografy), nadešlo další slavení a první dílčí popíjení v přeplněné kabině. Kromě hráčů se do ní nahrnuli lidé z managementu, známí a pochopitelně novináři.

V jednom koutu seděl na lavici zdánlivě vyčerpaný a nepříliš rozradostněný Martin Chabada. „Jsem v pohodě, jen tu radost musím nejdřív pořádně vstřebat,“ přiznal se útočník, který byl nejméně nápadnou, ale důležitou postavou nejúdernější formace play off s Brošem a Kratěnou. Pak spokojeně uchopil zlatou medaili, kterou měl zavěšenou kolem krku a zadíval se na ní. „Jo, je to ta stejná, kterou jsme dostali už předloni ve Vsetíně…“

Asi nejmenší radost měl z titulu, a svým způsobem ze zcela pochopitelných důvodů dlouhodobý marod, zadák Libor Zábranský. Na rozdíl od kolegy z obrany, rovněž zraněného Jana Srdínka, nebo juniora Netíka, se ani neoblékl do dresu a neběžel slavit za kamarády na ledovou plochu. Tak moc ho mrzelo, že si v sezóně prakticky vůbec nezahrál, a že nebyl platným členem nových mistrů. „Ale já mám radost,“ bránil se sympatický obr. „Ale jít za ostatníma po závěrečné siréně na led? A radovat se tam? Tak to opravdu ne, to jsem nemohl, prostě to nešlo…“

„On je Libor uzavřený, introvert,“ prohlásil Petr Havelka a pyšně, ale také trochu smutně, mrknul na zlatou medaili, pohupující se na jeho hrudi. „Bohužel, mrzí mne, že jsem si ji nezasloužil víc. Poslední zápas v play off jsem odehrál ve čtvrtfinále proti Třinci, pak už jsem jen vysedával na lavici náhradníků nebo otvíral spoluhráčům dvířka při střídání…“

Stejný úděl náhradníka (který si ale chvilku zachytal proti Třinci) čekal i na jmenovce, Petra Přikryla, druhého brankáře Sparty. Ten obcházel kabinu, šibalsky se usmíval a nabízel novinářům láhev šampusu se slovy. „Jen se napijte, s médii musíme udržovat dobré kontakty!“

Další kout kabiny a další „vyčerpaný“ hrdina, zkušený obránce Pavel Šrek. Seděl na zemi v torzu výstroje (nahý, jen v kalhotách) a prohlížel si nějaké rodinné fotografie. „To jsou děti příbuzných z Moravy, ještě jsem je neviděl,“ svěřil se Šrek. „Je to nádherný pocit, získat další titul, ještě kdyby mi tak bylo o několik let méně,“ řekl a pak si trochu postěžoval. „Možná že to bylo dnes klidnější, než když jsme tady vyhráli poslední federální titul před devíti lety, ale opět mne mrzela reakce domácích diváků. Zase nás častovali po zápase neslušnými gesty…“

Trochu nehezkou vzpomínku měl na utkání i Radek Bělohlav. Jeden z protihráčů mu ve druhé třetině pochroumal ruku nevybíravou „sekyrou“, statečný útočník však po krátkém ošetření zaťal zuby a vrátil se do hry! „Palec na ruce ale vůbec necítím. Zítra budu muset zajít na rentgen, doufám, že to opravdu nebude zlomené,“ přál si Bělohlav.

Po jeho pravé ruce se právě rozvalil Jiří Zelenka a na lavici odložil plyšového psa, pitbulla. „To není nic nového. Ten s námi jezdí už tři roky!“ Specialista na vymýšlení neobvyklých mistrovských oslav zatím neměl představu o tom, co se bude dít. Také zatím netušil, zda dojde na dodatečnou, ale tak nějak oficiální oslavu titulu s pražskými fanoušky v Paegas aréně. „Mluvil jsem s panem Charouzem a ten řekl, že o ničem neví…“ (P.S. – tato oslava byla později naplánována na neděli 14. dubna od 18 hodin).

Skutečnost, že oslavy budou bujaré, si ale byla sparťanská kabina dobře vědoma. „Už teď mne bolí v předstihu játra!“ smál se postavou malý, ale udatný obránce František Ptáček, když si představil litry alkoholu, které bude muset v dalších hodinách a dnech vypít se spoluhráči, známými a kamarády.

Kapitán mužstva Richard Žemlička dostal v předstihu krásný dárek k sobotním osmatřicátým narozeninám. Někdo prohodil, že se to v jeho případě stále opakuje. „Stále? Kdepak! Vždyť předchozí titul jsme vyhráli před dvěma lety! Ale kdybych současně slavil vítězství v hokejové extralize a moje narozeniny každým rokem, vůbec bych se nezlobil!“

Ve sparťanské šatně se už velmi špatně dýchalo. Pot se mísil s výpary šampaňského, piva, po zemi ležely zbytky zdravé stravy (banány, pomeranče), a odpadkové koše přetékaly neobvyklými předměty. Do jednoho z nich odhazovali kousky svého spodního prádla rozjaření mladíci Pavel Kašpařík a Michal Sivek (navíc si strhávali cáry rukávů z propoceného trička). Na jednom ze stolů vysedával obrovitý obránce Jaroslav Nedvěd, snad jako jediný stále v kompletní výstroji. „Já ty propocené dresy bytostně nesnáším, po tréninku to ze sebe svleču tak za dvacet sekund, ale dnes? Nějak se z toho všeho nemůžu vzpamatovat,“ prohlásil Nedvěd a přešel do vedlejší místnosti k věšáku s civilním oblečením. Z kapsy vytáhl mobilní telefon a počítal počet obdržených SMS zpráv. „Ne, bráchovi do New Yorku jsem ještě nevolal a neřekl mu o tom, že Sparta vyhrála titul. Oni stejně mají zápas, asi nechám vzkaz u mámy,“ řekl na adresu bratra Petra Nedvěda, útočníka klubu New York Rangers. „Zase jsem byl ale lepší než on! I kdyby Sparta skončila v extralize osmá, pořád bych byl lepší! Vždyť oni se vůbec neprobojovali do zámořského play off. Asi se bude muset vrátit do Čech a hrát za Spartu, aby se konečně dočkal nějakého velkého vítězství! A nebo do Liberce? Jo, až se pod Ještěd vrátím já, brácha a třeba Venca Novák, to bude v Liberci mužstvo!“ žertoval Jaroslav Nedvěd a hned popíral, že by do svého rodného města, do týmu nováčka extraligy, měl v úmyslu skutečně přestoupit.

Nejméně příležitostí ke vstřebávání titulu měla trojice Ondřej Kratěna, nejproduktivnější hráč play off, Petr Bříza, brankářská jistota, a trenér Václav Sýkora, kteří museli čelit palbě otázek novinářů a televizních štábů. „Ale letos jsem si play off pořádně užil, hrálo se mi skvěle a byla to i taková náplast za předloňskou sezónu, kdy mne z cesty za titulem vyřadilo zranění ze čtvrtfinálové série s Pardubicemi,“ smál se sympaťák Kratěna, autor dvanácti gólů, který rozdal hokejky a spěchal pod sprchy. Odjezd do Prahy se blížil.

Blížícím oslavám se nechtěli vyhnout ani trenéři. „To je samozřejmé, že nezůstaneme s Vaškem stranou, že se budeme radovat a pít s hráči,“ sliboval Pavel Hynek. Hlavní trenér Václav Sýkora zatím žmoulal v ruce speciální mistrovské tričko, a bránil se nařčení, že se stydí ho vyměnit za své slušivé sako a po vzoru hokejistů si vzít neformální tričko na sebe. „Vždyť jsem ještě vůbec neměl čas si vydechnout, pořád jsem dělal rozhovory!“

Počet lidí v kabině nových mistrů začal řídnout. Novináři už posbírali dostatek odpovědí, hokejisté spěchali k autobusu. „Myslím, že je to začátek velké série, že se podaří titul obhájit i za rok,“ předesílal hlavní skaut a manažer mládeže Jaromír Látal, a po očku se díval na displej mobilu, kam mu právě přišla gratulace od kamaráda, bývalého spoluhráče ze Sparty a později na nějaký čas spolupracovníka ze Slavie, Roberta Kostky (který oslavoval sparťanský titul jako hráč na stejném vítkovickém stadionu právě před devíti lety). „V kádru k mnoha změnám nedojde, odejít by měli tak dva hráči,“ prozradil ještě Látal, a pak už také on zamířil do vozidla. Sparťauský autobus, naložený čerstvými hokejovými mistry, a sledovaný smečkou aut s lidmi z vedení pražského klubu, vyrazil na dlouhou cestu z Ostravy do hlavního města. Příliš nedbal na rychlostní omezení a suverénně, jak se na nové mistry patří, si v houstnoucím mrholení razil cestu přes pomalejší vozidla, vstříc prvním dílčím oslavám…

HB/ds (13.4.02)

místo šampusu se „chladily“ dresy

Jen nic nezakřiknout! To bylo společné motto sparťanských masérů Pavla Křížka a Petra Mlíkovského zhruba tři hodinky před začátkem čtvrtého finálového zápasu. Právě se dohadovali s jedním starším pořadatelem, trvajícím na uzamčení speciální garáže, ve které odpočíval oddílový autobus. „Stačí chvilka, někdo sem proklouzne a zničí ho,“ varoval muž z Ostravy. „Jen se nebojte, nám sem za chvíli přijedou další tři auta,“ zareagovali maséři, zvolna stěhovali do kabiny své nezbytné nádobíčko a přáli si, aby to bylo naposledy v této sezóně. „Už toho bylo dost,“ řekl masérský veterán Křížek a zhrozil se nad představou, že za rok by se mohlo hrát play off i v semifinále a finále na čtyři vítězná utkání. „Jen to ne, to by bylo zase cestování,“ lamentoval Křížek. „Já bych hrál finále klidně jen na dva zápasy,“ zareagoval Mlíkovský a prozradil, že se v autobuse ani nikde jinde neukrývají bedny s předchlazeným šampaňským. „Tak to určitě ne! Nechceme nic zakřiknout. Pokud vyhrajeme, nasedneme hned po utkání do autobusu a maximálně s malou zastávkou u nákupního centra, kde si hráči koupí malý sendvič, pojedeme rovnou do Prahy. Stejně jako před dvěma lety, kdy se vyhrál titul ve Vsetíně. Tam jsme také odcestovali přímo domů a oslavovali až tam,“ prozradil Mlíkovský a zároveň popřel informace o tom, že by měla Sparta v Ostravě zamluvený salónek k bujarým oslavám, jak se objevilo v tisku. „Opravdu nevím, kam na takové věci chodí!“ Co ale mladší ze sparťanských masérů neprozradil bylo to, že ve speciální krabici je uložena pro případ aktuální potřeby velká hromada „mistrovských“ triček, s předtištěnými jmény nových hokejových mistrů. Takže s tím, udělat všechno proti „zakřiknutí" úspěchu, to zase tak horké nebylo a i ten šampus se nakonec v menším množství v kabině Sparty po slavném vítězství objevil a konzumoval…

HB/ds (13.4.02)

kdo se směje naposledy…

…Ten se směje nejlépe, to je známé úsloví. Jeho konečnou verzi z finálové série hokejové extraligy ještě neznáme, máme však za sebou tři utkání, a Sparta je po úvodní nečekané porážce už pouhý krok od titulu. A my jsme pro Vás připravili další hrst zajímavostí ze zákulisí, které provázely oba pražské duely:

a) Emoce nemůžou chybět. Série sice není tak vyhecovaná, jako v roce 1993, přesto jsme byli svědky zajímavé konfrontace. Před prvním duelem vzpomínal Miroslav Kuneš na příhody s vítkovickým manažerem Františkem Černíkem (bližší informace najdete ZDE), a prohlásil, že historie se opakovat nebude, že k podobným výstřelkům zástupců obou klubů určitě nedojde. A opravdu. Trenér hostů Alois Hadamczik nešetřil úsměvy a vtipkoval na téma, že výsledky ostravských fotbalistů (které má rovněž „pod palcem“) jsou pro něj jako „přidružená výroba“. Když ale zpozoroval, že se sparťanský asistent Pavel Hynek pustil do diskuse s hlavním rozhodčím, plné divokých gest, aniž by věděl, o čem je řeč, vybuchl Hadamczik jak mina a začal pokřikovat, ať toho nechá. A o čem vlastně byla řeč? O neobvyklé výstroji obránce Zápotočného, konkrétně o nesprávném rozměru ochranného štítku na jeho přilbě. Sparťané na tuto skutečnost poukazovali i během třetího zápasu, ale marně. Muži v pruhovaném pohrozili Zápotočnému dvouminutovým trestem, pokud si nevezme správnou výstroj, ale byť tak neučinil, nechali ho zápas dokončit. Asi proto, že na ukazateli skóre vykrystalizovalo skóre 7:0 pro Spartu. Tuto skutečnost nelibě nesl nejen trenér Hadamczik, ale také zdravotně indisponovaný David Moravec. Ten se „přimotal“ ke třem brankám v Trvajově síti, na střídačce si vyslechnul důraznou promluvu do duše, vzteky rozštípal hůl a do druhé třetiny už vůbec nenastoupil. Bezmocný trenér hostů se pak smířil s osudem a uklidnil se. „Teď musíme vyhrát doma a pak do toho dáme v pátém utkání zbytky všech sil!“

b) První zápas v Paegas aréně (hmmm, už moc dlouho se tak Sportovní hala jmenovat nebude. Co říkáte novému názvu: T-Mobile aréna? Hrůza, co?) se Spartě nepovedl a hráčům domácího týmu opravdu nebylo do smíchu. Dvakrát je v sérii zradila 40. minuta (inkasovali v ní dva resp. jeden gól). Ve středu 10. dubna ale bylo všechno jinak. „Tentokrát už to krizová minuta určitě nebude,“ prohlásil o pár desítek sekund dříve sportovní ředitel Miroslav Kuneš ze svého klasického místa na kraji sparťanské střídačky (kde dělal „dveřníka“ náhradní útočník Petr Havelka, který dvakrát prokázal skvělý postřeh při zachycení kotouče, směřujícího kamsi do hlediště). Pravdu měl Kuneš jen na 50%. Žádná krize se opravdu nekonala, ale tradice vstřelených branek zůstala zachována. Tentokrát však udeřilo do vítkovické klece po akci Tomíka.

c) Absolutní pravdu však měl obránce František Ptáček. Předzápasový rituál, fotbálek na branečky, vytvořené ze čtyř kuželů, konkrétně na deset vstřelených gólů, se spoluhráčem Václavem Novákem vyhrál. Ale netvářil se dvakrát vesele, stejně jako většina Sparťanů. Naopak, vítkovičtí hoši rozdávali úsměvy do všech stran, čišelo z nich sebevědomí a nerozházel je ani drobný incident s provozovateli parkoviště před Paegas arénou. Desítka vítkovických borců v čele s Davidem Moravcem totiž vyběhla na parkoviště s mičudou a čutala do ní v okolí zaparkovaných vozidel (nutno ale dodat, že ve vzdálenosti více než dostatečné!). Jenže to se hlídačům ani trochu nelíbilo a dožadovali se okamžitého odchodu rozcvičujících se vítkovických hokejistů. Ale zpět k Ptáčkovi. Ten totiž prohlásil. „Jen ať se usmívají, důležité je, kdo se bude smát po zápase. A já věřím, že to budeme tentokrát my, kdo bude mít větší důvod k radosti.“ Opravdu se nespletl. Ale finálová bitva stále ještě není ani zdaleka u konce.

d) Oddechly si však manželky a přítelkyně. „Už aby byl konec sezóny,“ prohlásila Zuzana Zelenková, manželka Jiřího Zelenky, která svého muže nemohla po porážce v prvním duelu dlouho přesvědčit ani k cestě na večeři, natož s oběma synátory za babičkou. „Dnes to bude lepší. A pokud by kluci vyhráli titul? To bychom se teprve dobře najedli! Ale asi až tak týden po závěrečném utkání, protože mám zkušenosti, že bychom se s Jirkou, zaneprázdněným spoustou klubových a dalších oslav, dříve nepotkali!“ Zcela jiný důvod k aktuální radosti měla i první sparťanská formace, vedená Michalem Brošem, protože zařídila pět ze sedmi gólů. „Jejich výkon nechci zlehčovat, opravdu hráli skvěle, ale že by měl někdo z domácího týmu, konkrétně Broš, nárok na asistenci při poslední brance Chabady? Pokud měl na ni někdo nárok, tak jedině náš druhý brankář Falter, který chybně rozehrál. To byla ale chyba rozhodčích. Pokud by to takhle počítali pokaždé, věřím, že by někdo nasbíral i devět bodů při sedmi vstřelených brankách,“ udělal tečku za drtivou porážkou Vítkovic veselým bonmotem druhý trenér hostů Kamil Konečný.

HB/id (10.4.02)

Vypečený dárek

Přes zavřené dveře od sparťanské kabiny bylo slyšet, jak uvnitř duní reproduktory „věže“ a z nich písně oblíbené skupiny Jiřího Zelenky – Maxim Turbulenc. O pár metrů dál, v jedné z chodeb, zase rezonoval míč, narážející do stěn a mříží, jak ho nakopávali ti hokejisté, preferující jako závěrečnou přípravu fotbálek. Domácí tým se zkrátka trochu hlasitě koncentroval na třetí zápas v Paegas aréně se Slavií a určitě netušil, jak snadno si vybojuje „volné Velikonoce“. Stejně tak netušil Jiří Zelenka, že za pár desítek minut vstoupí do Klubu hokejových střelců, a že svému staršímu synovi (na tribuně se opět zjevil jako chodící maskot v dresu a tentokrát i s chlupaťoučkým plyšákem) bude moci věnovat do sbírky kotouč, za jubilejní 250. gól v kariéře.

Spartě nemohlo pokazit dobrou náladu snad vůbec nic. Ani trochu sebejistý tah. Původně se měl o první přestávce uskutečnit ceremoniál, při němž měl být předán dar zraněnému třebíčskému útočníkovi Tomáši Zelenkovi. Na poslední chvíli byla celá akce přesunuta – na finále. Tak moc si vedení klubu věřilo. A zřejmě právem. Sparta přehrála rivala z Vršovic už v první třetině. „Opravdu jsme nečekali, že postoupíme na pouhé tři zápasy, ale rozhodla naše trpělivost počkat si na chyby soupeře a umění je využít,“ prohlásil druhý trenér Pavel Hynek. „Základní kámen, na němž jsme naši hru postavili, to byl Petr Bříza, mnohokrát nás podržel,“ doplnil Ondřej Kratěna, který se vykázal kuriózní bilancí. Třikrát byl vybrán při domácích utkáních play off na rozhovor pro Českou televizi po první třetině. Jednou v duelu s Třincem, dvakrát se Slavií. A pokaždé dal v těchto zápasech 2 góly! „Je to zvláštní, ale jen tak dál,“ usmíval se Kratěna.

Zdaleka největší úsměv na tváři však vyloudil televizní spolukomentátor, bývalý hráč a později trenér Sparty, Pavel Richter. Do sparťanské kabiny se totiž tajnými informačními kanály donesla informace ze zákulisí, že na pátý zápas série s Třincem, který hrála Sparta doma, vsadil tiket na vítězství Třince! Domácí kabina se mu za tuto „zradu“ škodolibě pomstila a před posledním zápasem se Slavií mu darovala pečlivě zabalený dárek. Co skrýval? Cenu pro nejlepšího hráče Sparty, kterou si dovezl Petr Bříza právě z Třince. Speciální nástěnné hodiny, jejichž dominantou byla velká oddílová fotografie třineckých Ocelářů na pozadí ciferníku!

HB/id (31.3.02)

Návrat na začátek textu

Zpět na žhavé perličky